DOOMSDAY PARTY [RSS]
1. 5. Vezmi si moje tělo


Do klubu Rx jsem zapadl jako potápěč, který se po zádech noří do černé teplé vody. Vyplaval jsem z něj o měsíc později. Co se stalo mezi tím? Nebyl jsem si zcela jistý. Něco se muselo stát, nemohl jsem jen dohledat detaily. V posledních týdnech se mi zhoršovala paměť, začínal jsem mít plošné bolesti hlavy, které začínaly krátce po probuzení a trvaly do prvních molekul meta-syndea, které nasytily nervové dálnice, odvály všechny starosti a úzkosti pryč a svezl jsem se po nich do EDM moře, které mi zvonilo v uších celé dny.

Z kapsy jsem někdy musel vylovit zmačkanou černou vizitku a pak jsme museli sedět na standupu anarchistických komiků. Sypali ze sebe vtipy o konci vládnoucí třídy, o bombové kampani, která srovná zkornatělý kapitalismus se zemí, o bombovém útoku na Wall Street v roce 1920, o přímé akci, o naději v revoluci, o domácí stavbě trubkových bomb, útoku jadernými zbraněmi na všechna datacentra světa. Mysleli to vážně? Těžko říct. Chtěl jsem se na to zapomenout a probral jsem se v peristaltických katakombách klubu Rx uvězněný v záplavách rozbouřeného masa bičován elektronikou a bez vzpomínek na to, jak jsem se tam ocitl.

Na chvíli se musela ukázat Ruby, mohlo to být v Kladivech, nebo možná u nás v bytě, všude vyřvával I wanna be your dog a rval omítku ze stěn.

"Jaké to bylo?"

"Dobré."

"Jak moc dobré?"

"Nemůžu chodit dobré."

Ale pak se zase ztratila. Zmizela s Anit na další ze série soukromých hédonistických raidů, který zahrnuje skupinový sex v postupně rostoucích skupinách. Anit dodá smyslnost a požitkářství, Ruby se postará o energii a fyzikalitu. Celou noc a celý den. Dohromady tvořily nezastavitelný tým.

Vrátila se fialová světla klubu Rx a těla jedoucí na autopilota. Banda mediků a doktorů, kteří se nad zbytkem posádky tyčila věkem, zásobovala námořníky paletou nutných chemikálií, aby party mohla pokračovat donekonečna. Tak jsem to aspoň plánoval, jak dlouho jsem se mohl udržet na vysoké vlně, než přijde nutný krach? V té době jsem myslel, že to bude nanejvýš pár dnů a pak se uvidí.

Museli jsme se dostat do pohřebiště, které bylo plné koster a mršin psů v různém stupni rozkladu, kam nás nejspíš nastřelili lidí z Rev magu, aby se nás konečně zbavili.

"Proč?"

"Nesnáším ty mrchy," odpověděl stroze. Byl hrdý na to, že každého psa, který běhá na ulici sám bez pána v dohledu, dostane. Někdy psa, který na něj divoce štěká zpoza plotu, uklidní kusem slaniny, vytáhne ho přes plot a uškrtí ho tkaničkami od bot, jeho chladnoucí tělo sbalí do batohu a mršinu v něm nosí celý den, než se ji večer může zbavit. "Trvá pár dnů, než začne smrdět," dodal stiocky. "Když ho zabalíš do pytle na odpadky, tak si nikdo nic neucítí."

Strunou mi před očima musel uškrtit kňučící štěně, ale vůbec to se mnou nepohnulo. Šlo jen o fakta, nepřímá a neosobní, jako kdybych se díval na film, připadalo mi, že každou chvíli museli začít závěrečné titulky. Hlavní roli zabijáka psů hrál pan X, byl nominován na oskara. Nepřišlo mi to skutečné, hnijící mrtvoly psů, jejich odhodlaný vrah, nic z toho.

Zase jsme se narodil v Rx. Ztracený v sobě. Ztracený v bublajících tělech. V rukou jsem měl baterii gin\toniků pro někoho.

Musel jsem si v dead dropu vyzvednout první balík BZD z Schwartz fab. Od té doby jsem byl v trvalé euforii, kterou jen občas přerušovaly tečky života tam venku. Necítil jsem žádnou úzkost, necítil jsem skoro nic. Váleli jsme se v bytě neschopní zformulovat dlouhodobý plán nebo jen mluvená slova. Jak dlouho to mohlo vydržet? zase mě napadalo. Mohl bych mít nekonečný přísun BZD a opioidových analgetik? Mohl bych je brát tak dlouho dokud se moje vědomí rozpustí v blahu a nekonečnu? Doufal jsem že ano.

Pak jsem někdy po sezmění musel přijít k sobě a z postele jsem se převalil přímo do klubu Rx. Bylo tam horko, teplota vytrvale stoupala, hloubili další a další patra pod zemí a čím blíž zemské jádru se dostávali, tím větší žár spékal maso tancující bouře. Někde tam museli vykopat Velkého Anihilátora, oděného v plamenech na trůně ze spálené oceli.

Museli jsme se ocitnout v hotelovém pokoji se skupinou anorexiček, kolem krků visačky, presspassy, hotelová služba nám tam lifrovala jedno sklo Tanqueraye za druhým, anorexičky zvraceli na záchodě, světla, další pronajatý pokoj, kde se natáčelo porno, hnali jsme se nocí na tichých elektrických Zerech a hledali místa kde se scházeli doggeři. Jeden pár se miloval v autě, publikum se shluklo kolem okýnek a sledovalo jejich akci.

Na Zera jsme namontovali masivní reflektory a uháněli po šerých lesních cestách za rantlem Matičky Metropolis. Zastavil nás policista. Peo měl stále technicky platný řidičák, já si ho nikdy neudělal. Podal jsem policistovi ruku, chtěl jsem spadnout z co největší možné výšky. Všiml si stromečku, který jsem měl vytetovaný ve vidlici mezi ukazováčkem a palce - znamení přátel Firmy, a zasmál se. Mohli jsme se sebevíc snažit selhat a narazit, ale prostředí bylo nastavené tak, aby nás zachytilo. Proč? Stalo se to nebo šlo jen o přelud, který jsem zažil ve střevech klubu Rx, kde jsem spolykal všechno, co mi kdo nabídl? Podíval jsem se na pravačku a skutečně jsem tam měl vytetovaný bledý stromeček. Snažil se nás Rev mag implantovat do hlubin Firmy, aby měl čerstvé informace. Nebyli jsme nakonec jen pěšáci pro Margaras Unlimited, aniž bychom si to uvědomili. Rev mag měl s Margarasem dobré kontakty, možná že jejich vztah byl oboustranný.

Vyplaval jsem zase v temných vodách klubu Rx a starosti rychle zmizely. Po zádech jsem skočil do davu a začal tancovat jako blázen na hraně bublající sopky.

Museli jsme postávat v průchodu pod palácem Dlouhá. Možná já a Peo, možná já a Ruby. Jejich tváře přeskakovaly a přeblikávaly z jedné na druhou. Nic nebylo jisté. Nejspíš jsme strávili odpoledne v ulicích trochou street fotografie. Můj společník, ať už to byl kdokoli, se nakláněl nad displejem foťáku a prohlížel si nasekané snímky.

Kolem prošla mladá a krásná běžkyně v běžeckých legínách, přitiskla čipovou kartu ke čtečce a zmizela v luxusních bytech nad námi. Všichni bohatí lidé byli krásní. Fyzická dokonalost a prachy šly ruku v ruce. Co způsobilo co v tomto případě? Možná si bohatý chlap našel překrásnou trofejní ženu a spolu zplodili generaci perfektních exemplářů, kteří měli ten nejlepší možný start do života.

O pár dnů později po těch schodech bude vybíhat quarterGod a jeho zabijáci. Seberou ji a uvězní v některé z černých adres v Polsku, které provozuje Kurwwwa. To bylo všechno, co jsem se dozvěděl od Rev magu, který to dostal reportem z Margaras Unlimited nebo možná naopak. Země se doslova hýbala pod nohama, soukromé armády se pohybovaly pod povrchem, rodila se paralelní polis fungující zcela pro zisk. Kdo chtěl existovat mimo mantinely, zaplatil a přepadl přes hranu světa. Na druhou stranu bylo ve vzduchu cítit, že alternativa je konečně možná.

O pár dnů později anarchisté z WS20 a BTS (Bomb those swines) provedli první útok proti datovému centru v Moskvě. Dostali se na střechu, propálili se skrz střechu termitem a dovnitř shodili nálože. Oficiálně šlo o akt průmyslové sabotáže. Útok mohl být hnaný ideologií, ale placený černými penězi.

Začal se mi pod kůži zase vkrádat pocit, že nás někdo využívá, ale my jsme příliš hloupí, nepozorní nebo lehkovážní, abychom si toho všimli. Obavy jsem zahnal pravidelnou dávkou BZD dřív, než se mohly rozrůst do plného panického záchvatu.

Museli jsme procházet s několika anarchisty prostornými halami bývalého hotelu zařízlého do kraje města jako mokvající jizva v bloku nenápadných budov. Pamatuji si, jak jsem rázovali místnostmi a debatovali o jejich využití.

"Tady bude klidná zóna, měkké světlo, pohovky, tady budou Římané odpočívat a nabírat síly," vzpomínám si, jak jedna anarchistka ukazovala a vysvětlovala.

"A bar?" zeptal jsem se. Ve vzpomínkách mi vlastní hlas zněl cize, jakoby z magnetofonového pásku plného škrábanců. "Přece nemůžou jet naprázdno."

"Mohl by být tady," anarchistka ukázala do místnosti která se spojovala s tou současnou jako pářící se had. "Ale..."

"Musíme mít licenci, to zařídíme přes Cenzuru," můj hlas zabublal. "Jak to bude fungovat s lidmi?"

"Jen pro zvané. Člověk se dostane dovnitř jen když je pozvaný členem, který za něj ručí. Můžeme ho vyhodit, když bude dělat problémy..."

"To dává smysl."

To jsem si pamatoval, ale nevěděl jsem co to znamenalo. Když jsem později později zkontroloval bankovní účet, zmizelo mi z něj velké množství peněz. Nevěděl jsem kam se poděly, neměl jsem ani tušením, odkud se původně vzaly.

Rx byl tak hluboký, že do nejspodnějšího patra, vytesaného ho rozpálené žuly, vedly výtahy.

Museli jsme ve terénním džípu uhánět někam na Server, já, Peo a dvě květinové princezny, po klikatých cestách, které se zakousávaly do srázů porostlých starými smrky. Musela být noc, možná se jen stmívalo. Peo svíral volant a jel maximální možnou rychlostí, tesně na hraně, kdy ještě měl kontrolu nad vozem.

Museli jsme spát na širokých strohých palandách natlačených do malé místnosti s jedním oknem, pod krucifixem a obrazy dvou lidí, muže a ženy, kteří zemřeli krátce po druhé světové válce. Jasně si vzpomínám na štiplavou vůni starého prachu. Poslal nás snad Rev mag do sídla separatistické křesťanské sekty, o které se říkalo, že každé velikonoce ukřižuje jednoho člověka jako vtělení Kristovo, nebo jsme jen utíkali z města s květinovými princeznami, na které jsme narazili při ponorech do klubu Rx?

Na velikonoce Ruby musela pepřovým sprejem kropit koledníky

Už od rána poskakovala na místě a nemohla se dočkat prvního aktu odvety. "Oni mají zbraně," shrnovala své nadšení, "ale nikdo neříká, že se my nemůžeme ozbrojit." Před polednem ji sebrali policisté, na služebně se pozdravila s člověkem z firmy a za pět minut byla zase venku. Ji jedinou skutečně nezajímaly následky, co se stane ji a co se stane se světem.

Díval jsem se z kamenných ochozů hlubin klubu Rx do kruhového amfiteátru. Lidé se tam klaněli před Velkým Anihilátorem. Vzduch se plnil štiplavým kouřem, který měl halucinogenní účinky.

Musel jsem se odněkud vracet vlakem a musel jsem narazit jsem na člověka, kterého jsem odněkud mlhavě potkával. Museli jsme se znát víc, než jsem si vzpomínal. Jel s nějakou dívkou, která mi někoho připomínala. Kde jsme se viděli? Vybavily se mi výbuchy a tenký proužek krve na čele a výbuchy. Blábolil jsem jako idiot, vtipy bez pointy, nesmyslné proslovy, blábolení. Kdo to byl? Zapomněl jsem na tu vzpomínku, nebo jsem zapomněl na toho člověka? Zmizel mi z hlavy snad kus minulosti?

Napadlo mě, že jednou můžu zapomenout i Pea a ta představa mi nahnala nekonečný strach.

Peo mě musel probudit výstřelem z pistole. Vybavuji si ránu, která mi hřměla doznívajícími sny. Jen stěží mě to vzbudilo. Byl jsem malátný, pod vlivem silných sedativ, mysl a slova se vlekla jako rozteklá žvýkačka. Prostorem hučely temné tóny tracku Machine designed to fuck and die od NEI.

"Co?" zabublal jsem z polospánku.

"Dneska se koná dating operace - mladí muži, zralé ženy. Je čas na nějakou milf akci. Bude to sranda."

"Jak tam stojíš, řekni mi kolik mám na sobě čerstvých jizev?" mumlal jsme do polštáře ve snaze dokázat, že nejsem ve stavu se do něčeho pouštět.

"Sedmnáct, ale když si vezmeš tmavou košili, nikdo nic nepozná."

Na předloktí jsem našel tečku, která vypadala jako vpich. Už to začalo, pomyslel jsem si, byla to jen otázka času.

"Musíme vypadat mladí, make up ti srazí pár let."

Dělalo se mi zle, potřeboval jsem cigaretu a meta-syndeum, za hodinu se dostavily úzkosti, BZD, pamatuji si na logo Schwartz fab s bílou sovou, teple z něj sálal klid.

Rx se změnil, lidé se vrhali z ochozů vstříc náručí Anihilátora a smrti, jen aby se aspoň na chvíli mohli hřát v teple jeho plamenů.

Museli jsme sedět v kavárně se zkorumpovanými detektivy z Firmy. Pak si vzpomínám, že jsme fotili na svatbě jednoho z nich - mladého deta s temnými vlasy a bystrým, ale příjemným pohledem.

"Jo, málem bych zapomněl," říkal jiný detektiv, který také přísahal věrnost Firmě, když jsme seděli u lavice mezi hosty v precizních oblecích a krásných šatech, všichni nějakým způsobem ponoření do bahna policejní konspirace. Bylo to jako kdo je kdo z Firmy. Seděli tam všichni, od nejvyšších příček až po pochůzkáře, kteří se starali o hladký chod v ulicích. "Narazili jsme na plánovanou štáru do vašeho bytu. Něco s drogami a Schwartz fab."

"Hm," udělal Peo nevzrušeně, ale možná to mohla být Ruby. V očích jsme mu však viděl zklamání, jako kdyby toužil, aby na nás konečně dopadlo kladivo spravedlnosti a všechno to už nadobro skončilo.

"Hodili jsme to na lidi z firmy a ti nic nenašli. Planý poplach." Detektiv si poklepal na nos.

"Hm," udělal znova.

"Neměli jste tam nic, že ne?"

"Jenom sedmdesát pět tisíc pilulek AMF." Zase nevzrušený hlas, který hlásal kladná fakta.

Det zvedl obočí, jako kdyby se ptal na co potřebujeme tolik AMF.

"Patnáct tisíc pro každou fakultu ČVUTu. Nakupujeme od Schwartz fab a prodáváme se stoprocentní marží, každý den začne dvacet nových studentů experimentovat s AMF, je to jako kdybychom tiskli peníze. Meta-syndeum mezi studenty neletí, chtějí nárazovou energii na celonoční maratony učení a večírků. Za to si nic lepšího nezaslouží." Za několik týdnů se začalo psát o drogové epidemii na vysokých školách.

V Rx jsem zahlédl Ruby na nejvyšším ochozu. Sto pater do hlubiny házela plné hrsti kapslí AMF, ty v letu rozpadaly a na manické davy dole se snášel bílý prach.

Museli jsme potkat dvě instagramové slečny, seděli ve vlaku, jedna z nich měla vedle sebe položenou zrcadlovku, ukazovali si fotky na telefonech. Ruby jim podala vizitku fiktivního foto-studia Superhighways of July a něco s nimi dohadovala.

Já měl v té době co dělat, abych zůstal vzhůru. Došlo mi meta-syndeum a všechny ostatní léky mě najednou začaly válcovat. Vzpomínám si na dotek něčích útlých prstů. Zkontrolovaly mi tep na krku, když nahmataly mělký rytmus života, jejich vlastník se taky složil a zavřel oči. V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se ještě někdy probudím.

"Co kdyby to bylo naposled, co se uvidíme," rozloučil jsem se s plamenným anarchistou, když mě vyhazoval před barákem.

"Až tak?"

"Nejspíš ne," odpověděl jsem, ale v tu chvíli mi to přišlo jako více než reálná alternativa. Co jsem měl dělat? Držet hubu a nenávidět se, nebo otestovat vody a skočit do hlubokého konce? Držel jsem hubu jako vždycky před tím, na upřímnost jsme nesebral sílu.

Od Berlína uběhl jeden rok, repete party, která nás roztrhala na kusy, skončilo těsně po půlnoci a nic se nestalo, všechno ve starých kolejích. Nebyl problém v tom, že to nebylo tak divoké jako minule, ale nic mě už nebavilo, necítil jsem tu bláhovou radost z útěku, aspoň na chvíli, aspoň na jeden večer, neužíval jsem si života, ani trochu, každý den k nerozeznání od toho předchozího, jen bahno, jen šero, stěží jsem si vzpomínal, co se stalo včera. Ostatní žili, já zůstával na místě. Uvědomil jsem si, že i lidi, které znám nejvíc, neznám skoro vůbec.

Jeden rok a co se změnilo? Nevzpomínal jsem si na nic. Žádné tváře, žádná místa, najednou jsem byl tedy a teď, zcela sám, tři ráno, pil jsem jedno velké martini za druhým a v hlavě mi zněla wave speech:

So now, less than five years later, you can go up on a steep hill in Las Vegas and look West, and with the right kind of eyes you can almost see the high-water mark—that place where the wave finally broke and rolled back.

I když bych chtěl, nemůžu se držet minulosti, když si nepamatuji, že jsem nějakou měl. Toho co zbylo, té špatné napodobeniny života, si neužívám. Má něco takového vůbec cenu? Často jsem vtipkoval, že mám v šuplíku připravenou lahev ginu a nabitý revolver, ale chtěl jsem, aby to byla pravda, abych měl možnost si vybrat, abych se mohl hnout z místa.

Když někdo na večírku vyprávěl jak na své oslavě narozenin vběhl do šatny, kde spolu souložil jeho kamarád a kamarádka, kteří poprvé potkali ten den, začal jsem cítit plížící se paniku.

O pár hodin poději jsem poslouchal hudbu, to jediné co mě drželo nad vodou.

I'm driving alone, I can be strong on my own, I can be strong on my own, I can be strong on my...

Nedalo se to snést, vrazi jsme si jednu ránu do tváře, pravá lícní kost, a další a další, dokud jsem nezačal vidět rozmaraně a dokud se mi nezačalo dělat zle.

Zase jsem se ocitl v Rx, lidé se kroutili jako červi v hnijícím mase, Anihilátor nad nimi tyčil a zastřešoval je přívětivými plameny, zíral jsem na jeho oheň a nemohl jsem odvrátit oči, neznám nikoho, nezůstalo nic, poklonil jsem se před ním a nechal se olizovat jeho ohněm, "Vezmi si moje tělo," prohnalo se mi hlavou a maso se mi začalo škvařit, konečně jsem se cítil spokojený.


8. 4. žádnou empatii, žádnou starost, žádné potěšení


Ale pak mě všechen ten chlast a drogy konečně koply. Na ničem najednou nezáleželo.

Už jsem nedokázal fungovat bez BZD, koktejlu lékařských opiátů a celé palety stimulantů, jedno proti úzkosti, druhé proti bolesti a to třetí abych měl aspoň nějakou vůli žít a neudusil se ve spánku. Šlo o metastabilní konfiguraci, která nemohla vydržet příliš dlouho, ale o to jsem se v tu chvíli příliš nestaral. Buď jsem měl a mohl jsem fungovat, nebo jsem neměl a propadal jsem se do sebe jako vločky spáleného papíru.

Celý den jsme strávili zase v ulicích v autě, které patřilo Firmě. Řídil ho detektiv v civilu a připravoval sběr pro street cleanery.

"Můžete sebrat kohokoli? Někoho pro mě?" zeptal jsem se ho.

"Hmm?" udělal nepřítomně, zatímco stále sledoval kraje ulic a hledal známou špinavou tvář, která byla vybraná ke zpracování. "Koho?"

"Jednu mladou blogerku."

"To je špatný, to půjde jenom těžko. Po ní by se sháněli její rodiče, její kamarádi a tak."

Ztichl jsem a poškrábal se na levém předloktí převázaném obvazem.

"Ale mohli bysme ji trochu šikanovat," detektiv ožil. "Můžeme ji proplesknout. Zastavíme ji na ulici, prohrábneme ji kapsy, řekneme, že u sebe má drogy, je podezřelá z prodeje, sebereme ji na pár dnů, pak se ukáže, že šlo o planý poplach, že se náš drogový pes pomátnul a s omluvou ji pustíme. Pro většinu lidí je pár dnů ve svěráku dost strašný zážitek a ona se z toho klidně může sesypat. To by stačilo, ne? Když zatlačí zpátky, podá žalobu, hodíme to prokurátorovi z Firmy a ten to zahodí jako by se nic nestalo."

"Můžete to udělat?"

"Jo," prohodil detektiv lakonicky. "Váš malý článek nám udělal dobrou reklamu. Klienti se jen hrnou a už skoro nemáme koho sbírat z ulic. Něco drobného na oplátku můžeme zařídit. Řekni, kdo to je, proklepnu ji a uvidíme, co se dá dělat."

Poslal jsme mu odkaz na její blog. O našem setkání v Cenzuře tam psala, jen krátkou zkazku, zcela bez fotek, která prošla téměř bez povšimnutí: "Nějaký psychopat mi zničil foťák, kartu a pak mě další psycho oslepil." Podala víc detailů, ale nezáleželo na nich. Celá Cenzura fungovala jako dokonalá past sloužící jejím vlastníkům. Manipulátoři pochopitelně nic neviděli a my nikdy nebyli na záběrech bezpečnostních kamer, byl na nich vždycky někdo jiný. Nic z toho, co psala, se podle dochovaných informací vůbec nikdy nestalo.

"Co teď?" ptal se Peo. V té době se už setmělo a my seděli v Kladivech na pozdní večeři.

"Musíme počkat." Oba jsme věděli, že jsme překročili nějakou hranici, ale bylo nám to oběma jedno. Necítili jsem nic, žádnou empatii, žádnou starost, žádné potěšení. Ta tupá emoční odezva mě trochu vyděsila. Bude to takhle napořád? Bude to takhle až do konce dnů, duše jako neopracovaná hrouda hlíny, uvnitř mrtvá, bez vzrušení a bez jiskry? Pomáhali jsme nakládat bezdomovce do policejních aut pro street cleanery a v tu chvíli to nebyli lidé, jen mršiny připravené k naporcování. Věděli jsme dobře, co se s nimi stane, ale ani trochu to s námi nepohlo.

Telefon zavibroval. "Ruby," hlesl Peo a otočil na mě displej telefonu.

Ruby se z výletu s Firmou vyvlékla s obvyklou nehorázností. V poledne v Kladivech mrkla na telefon: "Anit potřebuje mojí pomoc. Má na skladě dva výměnné studenty z Portugalska, kterým chce ukázal místní pohostinnost, jestli víte, o čem mluvím," mrkla na Pea.

"S kolika lidmi jsi spala za poslední dva měsíce?"

"Ohh," udělala Ruby, založila ruce a hledala odpověď v pavučinách u stropu. "Bylo jich víc než za posledních dvacet devět let. Mnohem víc."

V posledních dnech začala ze svých hédonistických exkurzí se svojí nejlepší kamarádkou v tandemu posílat selfie. Na té poslední byl rozlehlý prostor Anitiny ložnice, Rubiny nahé svaly, bílé cákance na obličeji a v černých vlasech.

"Aspoň ona si něco užívá."

Ze sluchátek pohozených na stole byla slyšet tenká plechová linie hudby. Byl to track Empty & worthless od Nonexistent ideals. Na pozadí eskalujícího postrockového šílenství donekonečna samplovaly verše Elliotovy básně Hollow Men.

We are the hollow men We are the stuffed men

Kytary kvílely jako skřípání zubů, letěly vzhůru, vzhůru, vzhůru.

Our dried voices, when We whisper together Are quiet and meaningless

Všechny nástroje spřažené do hurikánu šplhaly ke katartickému finiši, stupeň za stupněm, vytrvale a s nesnesitelným odhodláním.

This is the way the world ends Not with a bang but a whimper.

Co se změnilo? Nic.

Najednou jsem si připadal prázdný a napjatý, jakoby na hraně panického záchvatu. Neklid se začal šířit pod plachtou apatie a strnulosti. To jediné zůstalo - buď netečnost nebo panika. Když jsem byl v pohybu, mohl jsem předstírat, ale teď jsem seděl a nemohl jsem před sebou utíkat. Patnáct minut a připadal jsem si hůř a hůř. Vteřinu po vteřině. Cítil jsem, že zbývá dvacet minut do výbuchu paniky a třicet do okamžiku, kdy si probodnu zápěstí. Nechtěl jsem to opakovat, včera jsem ztratil půl litru krve a teď jsem se cítil trochu malátně.

Jeden mladý doktor, kterého jsem potkal na nevědomých cestách v klubu Rx, mi na místě předepsal BZD. Odtrhl jeden list z bločku, který stále nosil v zadní kapse kalhot a vtiskl mi ho do dlaně. Byl platný a v lékárně ho bez problémů vzali.

"Příště objednávej rovnou z Schwartz fab," dodal. V té době jsem ještě nevěděl, co tím myslel, ale teď v Kladivech jsem v z kapsy vytáhl plato BZD, které vypadalo jako kdyby právě sjelo z pásu fabriky, jen místo loga Roche, Novartisu, Mercku nebo Sanofi-Avnetis na něm byl vytištěn černý čtverec s bílou sovou, logem Schwartz fab.

Dotankoval jsem se plnou trojkombinací, zapil to velkým gin\tonicem a čekal.

A pak mě to konečně pohltilo. Cítil jsem vnitřní klid, žádnou bolest, žádné rozřezané předloktí, uvolněný, myslel jsem jasně.

"Co uděláme teď?"

"Odejdeme s pořádnou ránou," odpověděl Peo, oheň v očích.


3. 4. Toho tady už asi nepotkám, žejo?


Překročil jsem pomyslnou čáru a najednou jsem byl uvnitř, křik, hluk, hudba, lidé, elektrická atmosféra. Miloval jsem ty momenty, kdy město ožilo jako jeden obří organismus, kdy ulice byly napěchované šílenstvím, přetékaly aktivitou, kdy se všechno seběhlo do jednoho místa a jednoho okamžiku a jiskry se daly vykřesat všude.

Ve městě se běžel půl-maraton, plazil se starými ulicemi jako dvacetikilometrový had, rozeklaný a stočený do sebe, jako uroboros začínal tam, kde končil. Když jsem vystrčil hlavu z východu metra, viděl jsem barikádu lidí a osm tisíc závodníků, kteří se dávali do pohybu, podobní utrženě lavině, která smete všechno, co se jí postaví do cesty.

Peo pobaveně žvýkal ranní dávku prvního nikotinu. "Lovely," hlesl.

Propásli jsme start, to bylo jisté. Nepřišli jsme kvůli závodu, chtěli jsme chaos, potřebovali jsme zabít čas. Zabrali jsme místa v otočce, usadili se za barikády s mocnými teleobjektivy a čekali. V plánu bylo dostat se tak blízko akce a být tak otravní, že nás organizátoři budou muset vyhodit. S eventualitou, že velkým teleobjektivem srazíme běžce na prvním místě a zamícháme se stupni vítězů, bylo nutné počítat. Až se na nás seběhne krvežíznivý dav, zapálíme dýmovnice, vytvoříme přehradu kouře, stáhneme se zpátky do labyrintu metra a zmizíme. Když ani to nepomůže, bude čas spustit palbu do davu a vybalit cihlu plastické trhaviny. To všechno jen proto, abychom našli klid duše před večerním sestupem.

Bohužel jsme zabrali místa na druhé straně zatáčky - výborný spot pro telefoto portréty běžců, ale zlé místo pro fyzickou diverzi. Hlavní blok běžců se prohnal kolem. Světová špička svalů a těl pracujících jako precizní stoj zmizela za ohybem ulice. Přestala existovat.

Po dvou nebo třech hodinách spánku jsem byl příliš líný a apatický, abych se na strategickém postavení snažil něco změnit. Měl jsem s sebou pásku s logem Revolveru, ale s tou jsem mohl jen někoho uškrtit. V tomto prostředí neměla žádnou moc.

Po prvním bloku přišlo ticho, ulice zela prázdnotou, profesionálové se prohnali kolem, prach z jejich podrážek si zase začal sedat. Chvíle klidu.

"Co teď?" otočil jsem se na Pea.

Líně se opíral o barikádu, nepřítomně zíral před sebe, jako studená ještěrka, pomalu se nadechl a pokrčil rameny. Nezáleželo na tom. Počkali jsme. Nejrychlejší běžci z pomalé většiny se začali blížit, zatím jen několik, jako předzvěst roje, ale počty rychle sílily. Za pár minut se ulicí valil souvislý proud těl a potu, každý další pomalejší než ten předchozí, ale stále v pohybu, stále s nasazením. Velice rychle to přestal být závod a stala se z toho oslava. Kolik běžců mělo nějakou šanci zvítězit? Možná dvacet z prvního bloku. Zbývajících osm tisíc nemělo žádnou naději, ale přesto běželi. Staří, mladí, lidé tak strašlivě mimo vrcholovou kondici, jak to bylo jen možné, zamračené, seschlé tváře, které v životě něco viděli.

Začali se objevovat první recesisté a podivné charaktery. Kolem proběhl někdo v kostýmu mrkve, jeden chlap v saku, piráti, paruky, vězeňský mundůr, zahlédl jsem jednoho kněze z Církve Omylů. Kvůli nim se vyplatilo čekat, oni tvořili barvitou duši celé extravaganzy. Blok profesionálů se prohnal polovinou závodu za pár vteřin, ale na nich nezáleželo, je jsem nechtěl vidět, chtěl jsem pozorovat masiv běžců za nimi, oněch dolních 99%, oni byli zajímaví, inspirující, dávali naději. Pak se začaly objevovat hloučky běžců s vozíky, vezli děti s postižením mobility, běželi za ty, kdo nemůžou. Ve stínu profíků se slavila humanita, lidskost a solidarita. Zase jsem si připadal jako člověk. Naděje existuje, optimismus není mrtvý. Dav se začal ředit lidmi s medailemi a ve stříbrných termo-dekách jako alobaloví supermani.

Na rohu zastavilo policejní auto, okýnka stažená, strážník se slunečními brýlemi se vyklonil: "Nechcete si nasednout?"

Poslední nádech, zavřít oči, následoval ponor do kalných hlubin.

Reportáž pro Rev mag o street cleanerech neskončila u jednoho drobného článku. Chtěli víc informací. Minule jsme přihlíželi tomu, co dělají s bezdomovci, které seberou z ulice a když jsme byli v tom, zapojili jsme se do procesu a prostřelili pár končetin hřebíkovací pistolí. Teď bylo v plánu s otupělými pohledy sledovat sběr a čištění ulic.

"Jo, žádný fotky, plz," procedil skrz koutek úst policista. Rozpřáhl jsem ruce, jako kdybych chtěl říct, že to je jasná, že přesně tak to bylo domluvené. "Bylo by špatný, kdyby byl někoho z našich vidět ve služebním," dodal přesto příslušník zákona. Někoho z našich. Konspirace se začala rozmáhat složkami zákona jako rakovinná chobotnice, skoro každý v tom jel nebo věděl o někom, kdo napomáhá sběru. V celé operaci se točily slušné peníze, ulice byly o něco čistší a všechno se konalo v pracovní době, dvakrát zaplacené, jednou černými penězi, podruhé státem.

"Co se stalo s tím, kterého jste vzali minule?" zeptal se Peo.

Příslušník zákona se podrbal na bradě. "Toho," rozpomínal si pomalu, jako kdyby všechny vzpomínky byly přikryté tlustou vrstvou preventivního alibi, "jsme vyčistili od DNA, napěchovali flunitrazepamem a vyhodili ho v Pardubicích. Byl zmatený a poblázněný, skončil ve cvokhausu." Zákon se potlačovaně zasmál. "Dostali z něj jen zmatené skřeky. Byl úplně mimo."

Když to řekl, nic jsem necítil. Mohl mluvit o kusu masa a mělo by to stejný dopad.

"Stejně nemůžu uvěřit, že nás tu jen tak vozíte v policejním autě a o všem takhle otevřeně mluvíte." Peo se snažil udržet linku hovoru. Meta-syndeum začínalo vyprchávat, pod kůži se mu plížily první nevolnosti a slabost, jeho řeč byla trhaná a nucená.

"Jo to je v pořádku," samolibě se zasmál zákon. "Děláte Firmě dobrou reklamu." Zatočil, nadechl se a pokračoval: "I když je pravda, že probíhá interní vyšetřování. Ale člověk, který vede inkvizici, byl obviněn z toho, že v tom jede, a bude co nevidět sesazen. On není z Firmy, ale nahradí ho jeden z našich, který nic nenajde a vyšetřování ukončí."

Hodinu jsme křižovali ulicemi ve snaze najít dnešní cíl na kterém si pochutná nějaký bohatý hlavoun nadnárodní korporace. Nemohli jsme ho najít. Pochůzkáři z Firmy ho včera legitimovali. Identita seděla, obýval stále stejné místo na lavičce před nádražím, měli v plánu ho dneska skřípnout, ale najednou se ztratil.

"A co třeba tohohle?" ukázal jsem na ožralu, který spal na lavičce, když jsme se vrátili zpátky a stáli na rohu Washingtonovy ulice. "Ten tady taky vždycky posedává, opilý krabicovým vínem.

"Jo, proč ne?" prohodil zákon, tlačila ho uzávěrka, měli sebrat jednoho z ulice a klienti se už chystali vyrazit na kraj města do průmyslových hal. "Nasaďte si tyhle," hodil k nám na zadní sedačku dvoje zrcadlové pilotní brýle. "Pro jistotu." Firma mohla mít celé město pod palcem, ale stále museli operovat s obezřetností.

Zákon vystoupil. Sledoval jsem, jak probudil opilého bezdomovce, chvíli se s ním bavil a už ho v poutech odváděl do vozu, stále jen napůl při vědomí. Zákon si sedl za volant a zakřenil se. Všechno šlo podle plánu. Odvezl ho za město. Na prašných cestách čekala dodávka s chlapi v overalech a maskách, opírali se o kapotu a kouřili.

"Pamatujete si naše novináře?" zeptal se s širokým úsměvem zákon. Muži klidně přikývli. Všechno bylo v pořádku, nic nebylo třeba vysvětlovat. Pamatovali si nás z operace z hřebíkovací pistolí. Jeden z nich ukázal palcem za sebe k zadním dveřím dodávky a věci se daly do pohybu. Dva vzali bezdomovce a naložili do dozadu.

Peo prsty naznačil, jestli někdo z mužů v overalech nemá cigaretu. Jeden z kapsy vytáhl krabičku a připálil Peovi.

"Jak to šlo?" zeptal muž se pak, když jsme seděli v dodávce.

"Hladce," odvětil Peo a vyfoukl dým. "Je to jiný chlápek, než na jakého měli posvíceno, ale..." Nedořekl a nadechl se nikotinu a dehtu. Všem bylo jasné, co to znamená. Další ztracená duše zmlácená do krve, vyplavená na pobřeží neznámého města, chrlící poblázněná slova o chemicky zapomenutém únosu, která nejspíš skončí v ústavu. Zničené tělo, zničená duše, vybraná rukou osudu. Později Firma začala s vertikální integrací a obsadila pozice psychiatrů, kteří dělali posudky, aby zjednodušila chod celé operace.

"Jsou vždycky takhle klidní?" zeptal se za chvíli Peo, když se na horizontu rozevřel chřtán průmyslové zóny.

"Někdy," pokrčil rameny muž v overalu za volantem. "Když se vzteká, tak ho zmlátíme. Už je na cestě, tak na tom moc nezáleží."

"Hmm," udělal Peo souhlasně, jako kdyby to dávalo perfektní smysl, ale v jeho zabručení nebyla žádná emocionální odezva.

Zastavili jsme u známé haly z neúprosného šedého plechu. Tady končila naše propustka. Tentokrát jsme mohli být jen venku. Klient si nepřál žádnou extra pozornost. Postávali jsme u dodávky a kouřili, zatímco muži v overalech vedli bezdomovce, kterému stále ještě nedocházel jeho osud, dovnitř haly. Na štěrku zastavilo černé BMW.

Za dvě hodiny bylo po všem. Muž v overalu vyšel ven, čistil si ruce kusem hadru a tvářil se spokojeně. Neřekl nic, jen nabídl cigaretu.

"Jak to šlo?" ptal se Peo na cestě zpátky.

"Hmm," zahučel muž v overalu s očima upřenýma k vozovce. "Nepříjemná záležitost. Došlo na škrcení tkaničkami od bot. Chlápek úplně zfialověl. Hmm."

A to bylo všechno. Zpátky v hlavní tepně města jsme zapluli do baru Cenzura, dvě velké vodky na kamenech, pomalu jsme přemítali, co se stalo a co o tom napíšeme. Teď to nepůsobilo tak drasticky jako minule, skoro mi připadalo, že není co psát. Poznali jsme proces, fungoval bez závad jako namazaný stroj.

Pak se v Cenzurě pod Prvním Ohněm ukázala Ruby.

"Kdes byla?"

"Anit nutně potřebovala pomoct s jedním kamarádem." Kolem posledního slova udělala vzdušné uvozovky. "Však to znáte: Ve třech je to vždycky lepší." Naklonila se blíž. "A řeknu vám, ona nemá žádnou fyzičku, potřebuje někoho do tag týmu, aby to stálo aspoň za něco." Zachechtala se a poručila si špinavé vodka-martini. "Jak to šlo?"

"Pamatuješ si toho dědka, který na lavičkách před hlavákem četl poezii?" Peo odpověděl otázkou a kousal si při tom záděrky.

"Jo," Ruby se napila z nízké masivní sklenice a nostalgicky se zavzpomínala. "On sedával na lavičkách v Sherwoodu od dob, kdy jsme chodili na vysokou."

"Tak toho vzali, je rozlámaný na třísky." Peo se zaklonil a podepřel hlavu rukama.

Rubin výraz ve tváři s nezměnil. Stále z ní vyzařovala příjemná záře. "Fuck him." Odfrkla. "Toho tam už nepotkám, žejo?"

Peo zakroutil hlavou, uvnitř mrtvý.

S těmi slovy na patře jsme se nechali unášet plameny Prvního Ohně k půlnoci, nikde žádná známá duše, kněží z církve omylů nebyli k nalezení, Ztracení Hoši ve fezech byli ztracení, 23:57:30 jsme si připili čistou vodkou z půllitrů.

Pamatuji si pak, jak jsem krvácel z levého předloktí, velká jizva připomínala šlic na kůži kaučukovníku, kýval jsem rukou a otevíral a zatínal prsty, aby krev proudila. "Připrav se," vydal jsem pokyn. Peo natáhl ruku a rantlem sklenice seškrábl tuhnoucí krev do sklenice vodky a ledu. Za chvíli jsme před sebou měli tři nádoby s rudými chuchvalci.

Ruby sledovala obsah sklenice proti světlu. "Tohle je nechutný. Je to jako kanibalismus pro nerozhodný. Tohle ještě před chvílí byla tvoje tkáň. Na zdraví." Chuchvalce připomínaly plíseň, která za několik dnů vyroste ve sklenici sladkého nápoje.

Napili jsme se.

"Vidíš tamhletu holku," strčil do mě nenápadně Peo a koutkem oka ukázal na dívku, drobná postava, blond vlasy, zelené kalhoty s bílým páskem, modré dlouhé rukávy. "Pořád na nás zírá a fotí. Je na čase ji provětrat." Sehnul se a z batohu vytáhl pár věcí. S připravenými nástroji destrukce se k ní přitočil. "Ty jsi fotoblogerka?" zeptal se s tváří andílka, ale než stačila odpovědět, dal se do práce, chladně a mechanicky, stále však udržoval oční kontakt, na tváří příjemný úsměv. Vzal ji foťák, nasadil na něj starý blesk, který měl vysoký spouštěcí proud, jednou spustil, záblesk a tenký zápach spáleného křemíku. Přetočil stroj, vytáhl z něj paměťovou kartu, přiložil ji na kontakty malé krabičky, která byla tvořena jedním velkým kondenzátorem, ozvalo se tlumené lupnutí, data na kartě spálená na křemíkový popel. Založil ji zpátky, sejmul blesk, právě včas na reakci na její repliku. "To je zajímavé," řekl s vyhaslýma očima, příjemný úsměv zmizel, tvář mu splaskla. Deset vteřin a stihl zničit její stroj a její práci. Vrátil se zpátky pít chuchvalce ztuhlé krve a nechal ji samotnou s její novou situací.

Za chvíli přišla blíž, aby něco řekla, ale Ruby ji vrazila blesk do očí a oslepila ji.

Ona dívka byla fotoblogerka, která právě objevila bar Cenzura a chtěla z něj udělat pár fotek a něco o něm napsat. V té době jsem ještě nevěděl, že o pár dnů později bude sedět v cele a čekat na rozhodnutí zlovolného soudu, zcela v libovůli Firmy, který bude čekat na to, co řeknu já.


28. 3. Následoval by mě, kdybych odešel?


Všechno od okamžiku, kdy jsme si před půlnocí připili na apokalypsu, byla jen rozmazaná šmouha.

Odložil jsem sklenici vodka-martini špinavého jako štěrk do moře křenících se kněží z Církve Omylů. Včera jsme porušili poslední pravidlo, zlomili poslední pečeť, atavistické časy volaly, nic nefungovalo, byl jsem unavený, prázdný, připadal si bez krve, bez energie, bez morálky, bez naděje ani síly pokračovat dál, mohl jsem skočit tady a teď. V peněžence jsem stále nosil tu plechovou destičku velikosti kreditní karty nabroušenou jako břitva. Dva tahy do krčních tepen. Proč to odkládat? Kolikrát jsem se pokusil zabít? Dvakrát, co si pamatuji, možná třikrát, všechno se to slévalo, nemohl jsem se soustředit, předávkování opiáty, jednou postřelený, pár minut klinicky mrtvý. Tolik pokusů a tolik šancí, ale stále jsem se plahočil údolím agonie. Už nic nebyla pravda. Na ničem nezáleželo. Konec dnů vítá připravené, proaktivní se dostanou do přednostní fronty na spasení. Kdo obětoval maso bezbranných, nemohl být nevinný. Nezůstala víra. Myšlenky se mi převalovaly v hlavě jako tlustí parazitičtí červi.

Zaryl jsem si roh nabroušené karty do krku. Žádný pohyb, jen jsem tlačil zaoblenou hranu skrz kůži. Necítil jsem nic, žádný tlak, žádnou bolest.

Peo se na mě podíval zpod zamračené linky obočí. V ruce si pohrával se svojí kreditní břitvou. Následoval by mě, kdybych odešel? Já se za ním už jednou vydal.

Přikryl jsem si ránu rukou a zpod dlaně začala téct krev, pomalu jako tuhnoucí asfalt.

Ruby si všimla temného lepkavého karmínu. Přeskočila kněze, přisedla si blíž, dřepla si na židli jako duch opice, skrčená, lokty na kolenou, nic neříkala. Z kapes džín vylovila několik plat MS. Měla toho s sebou požehnaně, taky na ní nejspíš začala doléhat tíha a rozhodla se připravit na těžké dny po smrti morálky. Na desku stolu vylámala hromadu tablet a začala je drtit dnem sklenice. Mohlo tam být padesát nebo šedesát jednotek průmyslové síly, ještě teplých z černé továrny někde v Polsku, všiml jsem si ražení 1000MS, proboha. Když rozdrtila první várku, z kapes vylovila další volně ložené hroudy MS a rozemlela je do rostoucí hromady neurochemické smrti. Z prstů mi vytáhla kartu-břitvu se zaschlým škraloupem černé krve, hromadu MS rozdělila na tři části, jednu seškrábla a překlopila mi ji do drinku.

"Poslední tanec," pohnula přísnými rty, které čekaly na poslední propustku.

Ve vzduchu jsem zakroužil mléčnou vodkou, a v duchu neobratně počítal. Mohlo jít o terminální dávku MS, nevzpomínal jsem si, kolik miligramů bylo LD50, ale v každém případě tohle bylo rozhodně víc. Klepaly se mi ruce, poslední nádech, poslední výdech, napil jsem se, do poslední kapky, dnem vzhůru, cítil jsem syntetickou hořkost nasáklou smradem nemocničních podlah, napili se i ostatní, v hlavě mi začal hrát Avatar od Swans, Your life is in my hand, Your mind is in my eye, Your eye is in my eye a pomalu jsem roztával, tíha a tenze mi mizela z rukou, nohy mě začaly brnět, neklid v žilách, socha se drolila, těžký dech, osm minut a padesát jedna vteřin k finále.

"Let's get this shitshow on the road." Ruby vyskočila na nohy, drhla zuby, srdce ji přeskakovalo, musela se hýbat.

Zmizeli jsme. Vypletli jsme se z klubka poblázněných kněží na plavbu ulicemi, neměli jsme žádný plán, žádný neexistoval a ani existovat nemohl, slovo "naposledy" už neznělo tak zvláštně jako dřív.

Město bylo cizí a lhostejné, jako staří hříšníci, kteří se tváří, že minulost není a nikdy nebyla, protože jen když předstírají, že zapomněli, se můžou podívat do zrcadla. Nebyl jsem unavený, nebyl jsem nic, jen hlubokomořská ryba plavající ve zkumavce. Stále jsem si svíral prosakující krk, který pomalu bublal temnými perlami. Nikdo si toho nevšiml, nikoho to nezajímalo, noční armády pochodovaly ulicemi s hlavami sklopenými a očima naladěnýma na frekvenci mimo hmatatelnou realitu, svět se vyfukoval jako prasklý balón, spadal do sebe, asfalt se vlnil jako mokré hadry.

Vletěli jsme do Rx, do podzemních pater fialového saténu a měkké kůže, kterým otřásal EDM remix Turangalîla symfonie, s každým beatem se mi rozostřilo vidění, srdce mi bušilo rychle a ledabyle, tohle bylo doupě, kde se žilo tempem 400 euro za hodinu, ženy v šatech, které nebyly nikdy dostatečně formální a odhalovaly víc masa než skrývaly, muži v temných oblecích, tenkých kravatách a precizních sestřizích, sledovali naše vyšinutá těla, nasaďte na ně masky a možná jsme s nimi včera prolili krev.

O jedno patro níž jsme narazili na Anit a její známé, kteří pracovali jako PR pro otrokáře, zběhlé státy, překupníky zbraní a teroristy, všichni do posledního psychopati a patologičtí lháři, mladí a krásní lidé bez duše, bez emocí, skelné oči plné podvodů, mohli nám dát kontakty na své klienty, mohli jsme si vyměnit poznámky, na budoucnosti záleží jen tehdy, pokud v tom jsou peníze, dneska výplata, dluhy zaplatí někdo jiný. Okamžitě jsme si padli do noty. Ruby skočila na kožené sofa vedle Anit a objala ji, její tělo hořelo, kůže prosvítala plameny.

"Co se děje?" zeptala se Anit.

Ruby se naklonila, až se jí rty dotýkala ucha a zašeptla: "Třicet tisíc."

"Třicet tisíc, co?" Anit se hloubavě zamračila. "Hlavně neříkej, že..."

Ruby přikývla, tektonické pláty se sunuly jako želé, víno s psychopaty a sviněmi, G\T, whisky, kterou osobně destiloval George Washington v sudu z Kristova kříže, příšerně naživu, probuzení krakenové, všechno do sebe zapadalo jako masivní ozubená kola mechanické velryby, kdo nezhřešil ať hodí kamenem, nikdo se nepohnul, jen někteří si to přiznali.

"Kolik by stála malá armáda? Je čas na převrat." Jen se zasmáli, všechno se dalo koupit, quarterGod stále velel svému vojsku žoldáků, protékali trhlinami společnosti, k dispozici na zavolání, dvě stě chlapíků s automatickými zbraněmi, připraveni vzít útokem parlament a pověsit prezidenta na pouliční lampu.

Pamatuji si, že jsem tancoval. Seběhl jsem do podpalubí, daleko pod ochozy postavenými z lepkavých lží pro vysoké kasty, high flyiers, high rollers, iluze pro horní škraloup jednoho a půl procenta a jejich doprovod, Anit to s nimi táhla, připravená na postel s politiky olezlými plísní korupce. Tak ona fungovala, tak ona žila, tak si vydělala první milion, jednu noc v posteli, druhý den prodat dary na ebayi, její psychopati a svině byli profesionální přitakávači, kývali hlavami ve směru peněz. Dole to žilo orgastickým rytmem bez naděje. Turangalîla a elektro, anachronismus na maximální možnou hlasitost a já se hýbal, poprvé po miléniu, poprvé bez otěží, naděje byly překážkou, ale ne teď v moři zpocených těl, naposledy bez pohledu dál, oči ztracené uvnitř v peristaltických stroboskopech, všichni tihle lidé, za dvě a půl minuty mrtví.

"Tak kolik za tu špinavou bombu?"

Každý znal někoho, každý měl kontakt.

Trhavé vzpomínky, jako okraje roztřepeného plátna, slunce se zasekávalo, na obloze mrtvé pixely, místa a časy se staly jedním, pamatuji si vůni Kladiv, opilé cizince v HG, ztracené duše v Úkrytu, nekonečné panoptikum města, které se táhlo od horizontu k horizontu, nikoli v prostoru, ale v čase. Pamatuji si na Uprchlíky z Corporal Cortex, plánovali jsme do vodáren pumpovat GRRBW a pak sledovat, jak společnost po zádech padá do vod zvířecích instinktů a policejní těžkooděnci čistí ulice a na místě kastrují každého, kdo na sobě nemá kalhoty, sex je přečin číslo jedna, postaven mimo zákon dokud se situace neuklidní.

Zase zpátky v Rx pod klenbou rozeklaných světel, hlavu zvrácenou do sebe, tělo na volnoběh, autopilot neunesl pomyšlení na nastavený kurz, zbláznil se a zastřelil, velitelským můstkem se proháněly chuchvalce slámy, v ohlodaných žebrech mrakodrapů se začaly usazovat masivní zmutované sovy s tváři Orsona Wellese, vídal jsem tváře známé zpod koberce vědomí, vyměnili jsme si obřadní pozdravy a podání rukou, která měla čtyři předehry a hlavní akt vedl k vykloubení zápěstí, ve dlani mi skončil papírek s schématem jaderné bomby na jedné straně a kubánskou vlajkou na druhé, nic se nezměnilo, realita neexistovala, nic ji nemohlo nabourat ještě víc, co nikdy nebylo naživu, nemohlo zemřít.

Ruby se bavila s bandou mediků, vzájemně se nahazovali vzájemně defibrilátory, znali kliku zubařů, kteří do Republiky pašovali BZD.

"Tak co tady máte?" řvala jim do ucha přes kalnou hudbu, která omotávala konečky nervů smirkovým papírem. Pak odešla.

Seděl jsem v Kladivech s Peem a dvěma dívkami, z ulic se dovnitř valila přívalová vlna švábů. V CR jsme našli Rusa, který měl na skladě spoustu hříchu, ceny byly rozumné, zvlášť pro ty, kdo nakupovali v objemu za velkoobchodní částky, musel si najmou asistentku, aby zvládl ten objem zakázek.

Do Rx jsme vklouzli jako do spodních pater sliznic obrovské sépie, odřená realita skel, záchodky pod fluorescenčními světly, břitvou-kartou jsem uhlazoval linie, dívka se sehnula, nasála, narovnala se jako jiná osoba a vrhla se na mě, světla nikdy nevyhasínala, první oheň žil v lidech, neklidných hlavách lapajících po teplu a bláznivém štěstí, byl jsem tam, zbaven svobodné vůle jako pes se vzteklinou, který musí kousat, musel jsem být v peci posledního soudu, rozlámaný do posledního dne, dokonce i Anit sklouzla po požární skluzavce dolů do ohňů a snažila se ze všech sil zapomenout aspoň do rána, které přicházelo příliš brzo, příliš náhle, vyklidit pozice a čekat do dalšího výstřelu.

Na popud Rev magu jsem se bavil s jedním polským teroristou v černém kulichu, rozhovor se brzo svezl k logistickým otázkám revoluce, kde sehnat dost lidí, dost zbraní a dost trhavin. Povstání začínala s málem, zažíhali je osamocení plukovníci Kurtzové s legií věrných a od nich se začaly šířit jako provazce pavučin a infikovat srdce nevinných.

"A co kdybychom zneužili už existující organizaci pro vaše účely?" zeptala se Ruby a myslela tím Církev Omylů, ztracené hochy, Čtyřicet tisíc slepých opic nebo kohokoli jiného, kdo už fungoval v utajení. "Trochu je popostrčit a pak sledovat jak se sežerou vlastní setrvačností." V té době jsme seděli na střešní terase nějakého klubu, vstup jen pro horní procento v každém oboru - byznys, krása nebo hrůza, nezáleželo na detailech nebo akreditaci, každý dobrý se protáhl dovnitř, co jsem tam dělal já, nebylo jasné. Anit se bavila s jinými zlatokopkami, vyměňovali si tipy a triky a plánovali nájezdy na nadržené hejly aspoň s jedním megaeurem na účtě.

Slunce se přiblížilo horizontu a skoplo mě zpátky do strojoven Rx mezi dělníky lopotící se u kotlů eskapismu, vyhazovač mě poznal už z dálky, bokem pracoval pro Poláka v černém kulichu, vázal kabely k plastickým roznětkám, stará slupka, známé maso, loupalo se jako seschlá kůra, každý měl kontakt, každý znal kupce.

"Jako obvykle," naklonil jsem se ke klukovi, který studoval na vysoké organickou chemii, podali jsme si ruce, mezi prsty mi zůstal malý balíček. "Tebe jsem potřeboval vidět." Jedno obratné gesto, známé tváře, jedno kolečko drinků, potřebujeme klid mezi počmáranými kachlíky, hudba začala sílit uvnitř, náběžná hrana, drop, ráno.

Probudil jsem se na matraci v dezolátním bytě. Byl jsem zesláblý a rozhlížel jsem se jako studenokrevný plaz za lednového rána. Slyšel jsem, jak Peo zvracel na záchodě. Od chvíle, co jsem se naposledy podíval na hodinky nebo usnul, uběhly čtyři dny. Nic se nezměnilo.


24. 3. krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík


Probudily mě vibrace. Rubin telefon zvonil pohozený na zemi, jeho majitelka nikde v dohledu, byt prázdný, matrace vychladlé, jen kabely se po zemi stále svíjely jako električtí hadi.

"Chcete se dívat jak zbijou pár bezdomovců?" zeptal z telefonu hlas s francouzským přízvukem.

"Bůh přece jenom existuje," zamumlal jsem pro sebe.

Večer jsme stáli na pobřeží Vršovické ulice - všichni tři oblečení do sak s tenkými kravatami, dokonce i Ruby, jako tři rváči, černé rukavice a na pažích pásky s logem La Revolver De Verre. Ta šedá silueta zbraně na černém pozadí fungovala jako univerzální vstupenka. Dokázala otevřít mnohé dveře, které vedly pokaždé do stejné místnoti - k násilí, nebezpeční a chaosu. Revolver ani jinak nefungoval. Byl to francouzský magazín, který si vybudoval pověst investigativní žurnalistikou, která šla za hranice vkusu, morálních zásad a často i zákona. Když svět šel do hajzlu, lidé z Rev magu byli u toho v gonzo stylu, stáli v první řadě, stali se součástí a dost často sami rozdmýchávali plameny, všichni postradatelní, hnaní spíš touhou po sebezničení než nějakým hlubším žurnalistickým instinktem.

Nedávno se Rev magu podařilo přes Margaras Unlimited - tajnou službu bez státní příslušnosti - získat kontakty na skupinu, která si říkala street cleaners. Začali jako parta dobrovolníků, která pomáhala Špíně, jak říkali bezdomovcům, z ulic měst. Brzy si ale uvědomili, že když ohnou původní byznys plán, může z toho něco kápnout. Bezdomovci nikomu nechybí, nikdo se po nich neshání a když zmizí, prostě zmizí. Po nocích začali z ulic sbírat bezdomovce, svážet je do průmyslové haly za městem a připravovat je pro bohatou klientelu, která si chtěla vybít své těžce placené frustrace na smrdutém mase a špinavé krvi. Nikdy nikoho nezabili a ráno pomlácené duše zase vyhodili na ulici a nechali je třást ve strachu, kdy přijde další sběr.

Dneska jsme nevypadali jako novináři, dokonce ani ti z Rev magu, kteří jsou většinou hrubší parta. Ruby byla zmlácená, měla modřiny v obličeji, které pomalu začínaly černat. Já měl pravačku v obvazech, pár nakřápnutých kloubů. Peo na tom byl nejlépe a jen ho bolelo za krkem a chodil s hlavou mírně zkosenou do strany.

Za chvíli u nás zastavilo černé auto. Nasadili jsme masky a ponořili se mezi další muže v černých sakách, rukavicích a maskách.

Ruby ukázala na logo Revolveru, Peo zvedl foťák a blesk. Jeden z mužů přikývl a ulice se začala míhat za okny. Uvnitř byl jiný svět než venku, byla to gentrifikace v malém měřítku, venku rozklad města, uvnitř realita pečlivě konstruovaná pro horní jedno procento. Všechno se dalo koupit a všechno se také kupovalo.

Nikdo nemluvil, povaha naší dohody byla všem jasná a všichni s ní souhlasili. Nebylo třeba nic dalšího objasňovat.

Zastavili jsme na kraji města, v zóně nekonečných plechových hal rozprostírající se od horizontu k horizontu. Vznášela se nad ní nezměrná bezútěšnost, která přes den tepala industriálním rytmem, ale v noci usínala mělkým spánkem. Slyšel jsem vlaky a připadalo mi, že když bych se postavil na špičky, mohl bych na horizontu spatřit obří mechanické brouky z nákladního nádraží, ale ze všech stran nás obklopovaly vysoké plechové ploty.

Vešli jsme dovnitř s lehkou ozvěnou, mezi dvěma průmyslovými lampami seděl otrhaný muž. Byl přivázaný k židli, ruce za zády, v ústech roubík. Kolem postávalo pár chlapíků v pracovních overalech. Ve tmě jsem viděl plamínky cigaret.

Klient přišel blíž, obklopený street cleanery v oblecích. Muži v overalech Špínu zvedli na nohy. Klient se k němu naklonil, změřil ho pohledem, odfrkl si a vrazil mu koleno do břicha. Bezdomovec se svalil na zem, rezignovaně, jakoby bez energie na vzdor. Zapadl do ozubených kol stroje, kterému nemohl vzdorovat.

Muži v overalech klientovi podali baseballovou pálku a ten se pustil do práce. Prostor naplnily rány a tlumené sténání. Bezdomovec se skácel na zem, jeho krvácející tvář sklouzla do kužele žlutého světla.

"Tohle znám. Už párkrát po mě na Hlavním chtěl drobné," prohodil jsem, spíš pro sebe než pro někoho jiného.

"Mám ho nechat?" zeptal se klient s nečekaným soucitem. "Klidně to odvolám a nechám si sebrat někoho jiného." Spasení se očividně dočkali jenom ti, kdo mají kontakty.

"Ne," řekl jsem a vlastní hlas mi zněl cize, jako vzdálené dunění zvonu. "Jen ho rozlámej."

"Neměli bysme to odvolat?" ptal se Peo jako slábnoucí hlas morálky.

Neodpovídal jsem. Mlčky jsem sledoval bezdomovce. Krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík. Čtyři chlapíci v černých oblecích s černými koženými rukavicemi ho drželi u země a zaklekávali mu ruce.

"Ne," odvětil jsem pomalu. "Nemá to smysl. Nic nemá."

Jeden ze street cleanerů byl důstojník policie. To on kývl na návštěvu z novin. Šlo o taktický manévr, který měl ukázat, že se ničeho nebojí a budou pokračovat v čištění ulic dál. Publicita pro ně nebyla hrozbou, byla to dobrá reklama.

Za chvíli jeden muž v overalu přinesl elektrickou hřebíkovací pistoli. "Zlatý hřeb večera." Ze tmy se někdo zlostně zasmál. Klient vzal hřebíkovač a zatímco muži v overalech bezdomovce drželi, aby se nemohl hýbat, klient přiložil hlaveň průmyslového nástroje k lýtku.

"Chcete ho nechat vykrvácet?" přerušila ho Ruby. Klient odmítavě zakýval hlavou. V tom jednoduchém pohybu byla zakódovaná zlověstná jistota, že mu všechno kromě vraždy projde. "Tady má tepnu, kterou bys neměl prostřelit." Na odhaleném lýtku prstem načrtla čáru od ústí hřebíkovače.

"Jsi doktor?" zeptal se klient.

"Jo, vystudovala jsem zdrávku v Guantanámu," zachechtala se Ruby.

Klient posunul ústí, zaryl ho do kůže a mrkl na Ruby, jako kdyby si žádal zdravotní posudek. Ruby mlčky přikývla. Hřebíkovač sykl a bezdomovec zasténal, jeho nářek byl tlumený hadrem roubíku.

"Nikde nestříká žádná krev, to je dobrý. Můžete mu střelit jednu mezi kosti v lýtku. To bude velice nepříjemné."

Další syknutí, další hřeb se zaryl do smrštěného masa.

"Nechcete taky?" Klient kývl na mě a na Pea a nabízel nám hřebíkovač jako kdyby šlo o pistoli, hlavní dolů. "Jednu pro naše žurnalistické přátele." V jeho hlase nebylo nic zlověstného, zněl jako štědrý člověk, který pomáhá bližnímu v tísni.

Vzal jsem nástroj, na bezdomovcově ruce jsem nahmatal tepnu, otočil ji dlaní vzhůru, na vnitřek předloktí přiložil studené hrdlo s čekajícím projektilem a stiskl spoušť. Syknutí. Hřebík mu vyčuhoval z druhé strany ruky, hustá temná krev prosakovala z rány.

"Víte, co v téhle situaci nemáte dělat?" Vyrval jsem hřebík ven, zaúpění. "Vytahovat předmět ven."

"A co teď?"

"Vyčistíme plac, vyčistíme mu rány, stříkneme mu trochu rohypnolu, aby se mu lépe zapomínalo a hodíme ho na ulici."

Tím to skončilo.

Vrátili jsme se na povrch města, spálili obleky, převlékli se do uniforem všední anonymity, sedli si v baru Cenzura pod plameny Prvního Ohně a začali sepisovat článek pro Rev mag. Po jedenácté jsme měli finální text. Byl psaný z Peova pohledu, pod jeho falešným jménem Joselito. On v něm byl hlasem morálky, který pomalu slábl, až se úplně vytratil a nakonec taky vystřelil hřebík do těkajícího masa.

"Bůh neexistuje a všechno je dovoleno," říkal jsem o půl hodiny později, když jsme začali pít martini koktejly v průmyslovém měřítku.

Pocity si ještě nestačily sednout, neměl jsem čas nad tím přemýšlet a pochopit, co se vlastně stalo. Nechtěl jsem nikdy pochopit. Když svět jde do háje, je lepší být připraven na kolaps morálky. I když to nebylo to nejhorší, co jsme kdy udělali, bylo to mnohem víc, než jsem chtěl udělat.

Do cenzury se začali řinout svatí otcové a řádové sestry z Církve Omylů - recesisté, kteří neudělali nikdy nic zlého, kteří chtěli svět spasit, ve velkém jeli v charitě, byli aktivisté, chtěli lepší zítřky, nevěřili skutečně v konec světa, byla to pro ně další recese, výchozí bod, od kterého se můžou odrazit jen směrem vzhůru.

Jeden z nich poznal Ruby, poklepal si na neexistující hodinky. "Blíží se dvě a půl minuty do půlnoci, připijeme si s vámi na soudný den."

"Jo, to by nebylo špatný," odvětil jsem unaveně. Všechno mi přišlo neskutečné.

19. 3. další běžná hrůza, kterou založila do kartotéky hrůz
18. 3. Stíny začínaly padat kolem hroutících se plamenů
14. 3. Posledních pár dnů byla jen rozmazaná šmouha
8. 3. na rozloučenou s každou duší, pozvanou i nezvanou
5. 3. všechno kdysi bublalo v těhle stěnách
3. 3. svézt se na vlnách blesků
26. 2. pud sebezáchovy v úsporném režimu
24. 2. podívej se na tu sebranku
22. 2. probodal mu krční tepny
20. 2. falešná jména a identity na jedno použití
19. 2. tak proč se nestát poslem špatných zpráv pro neinformované masy
18. 2. výškový tábor
17. 2. ztratili jsme jeden den
15. 2. připraveni střílet do davu
14. 2. polofiktivní polibek & dopad na dlažbu
13. 2. až do setmění vařili napalm
12. 2. převážně jen poslouchal
11. 2. peníze a maso
10. 2. a sjížděla poslední vlnu
9. 2. jako elektrický úhoř v magnetické bouři
8. 2. přes zaťaté zuby mumlal šílené lži