DOOMSDAY PARTY [RSS]
5. 7.

Náš konec


Najednou jsem to měl v rukách: Konec světa v chemické podobě. Šlo o několik tabletek zalitých do kaluže lepidla na dně krabice s knihami, lepidlo mělo stejnou hustotu jako tablety a proto nebyly vidět na rentgenu, jasný rukopis 8.3, ex-hackera, který utekl do Jižní Ameriky, zapletl se do vývoje nových neurochemických agentů a který mi teď chtěl dát pár hodin náskok před zhroucením společnosti.

Šlo o třetí verzi mocného stimulantu libida, který nikdy nedostal oficiální jméno a říkalo se mu jen GRRBW. První várka byla silným neurotoxinem, který po sobě zanechal tisíce teenagerů s vyhlodanými mozky, druhá skoro vůbec nefungovala a třetí v člověku zažehla plamen tak mocný, že ho nebylo možné uhasit.

Nakonec to přece jen dokázal, pomyslel jsem si. 8.3 průběžně rozesílal stále silnější vzorky, na síti se objevovaly zápisky výzkumníků a lidé je hltali s nadšením, transfixováni k progresu. Všichni jsme sledovali, jak nám před očima staví stroj konce světa a nemohli jsme se toho nabažit. Ale nakonec se mu podařilo syntetizovat čistý GRRBW-3 a tím roztočil kola osudu.

Na kartonové krabici bylo místo mé adresy naškrábané jen slovo NEVERYOUNG - nikdy mladý. Nebylo pochyb, balík byl adresovaný mě. Nikdy jsem si nepřipadal, že jsem nějaké mládí měl, čas jen plynul, jakoby v tranzu, v podivné katatonii, kolem mě a já nikdy nic neudělal, kromě jediné věci se nikdy nic nezměnilo.

Ve dřezu ležela uříznutá hlava zasypaná ledem, jeden průstřel, kulka vpředu vnikla skrz čelist a vzadu vypařila jeho vědomí ven krkem. Rozloučil jsem se s tlejícíma očima a rozšklebeným úsměvem. Věděl jsem, že se už nikdy nemůžu vrátit zpátky.

Hlava patřila jedinému kamarádovi, kterého jsem během třicet let čekání měl a kterého jsem přesto nikdy skutečně neznal. Teď jsem mířil za jeho vrahem, ne proto, abych napravil staré hříchy, ale abych je dotáhl do konce. Jeho vrah byl jediný člověk, na kterého jsem se mohl spolehnout, že se mnou projede koncem světa na druhou stranu.

Nezamykal jsem. Nebyl důvod. Město venku bylo klidné, zatím stále nevědělo, co ho čeká.

quarterGod - čtvrtbůh - čekal s dalšími dvěma muži opřený o dodávku, džíny, triko, kšiltovka, štíhlá postava, od pohledu nevypadal nijak nebezpečně. Patřil také také mezi bývalé hackery, znal 8.3, znal hlavu naloženou v ledu, sdíleli jsme spolu hříchy mládí, ale zatímco ostatní ze staré party začali zapadat do závějí bezvýznamnosti, on se stal vůdcem armády nájemných zabijáků. Říkal, že jedině se zbraní v ruce má moc něco změnit. Nezáleželo, jestli něco změní k lepšímu nebo horšímu, důležitá byla jen ta možnost.

"Konečně využíváš svůj plný potenciál," řekl, když mě zahlédl. Jeho hlas zněl nepatřičně. Neměl v sobě žádné napětí nebo nervozitu, jako kdyby si ani neuvědomoval, že za dvacet minut může být mrtvý. Pro něj to byla jen práce, shodou náhod ta poslední, kterou kdy udělá. Teď nebo nikdy. Takhle skončí svět, přesně v noci, kdy se začne svíjet v prvních slastech GRRBW. Šlo jen o čas, kdo s koho, nebyla žádná naděje, zbývalo jen doběhnout do cíle jako první s vlastním koncem světa.

Otevřel dodávku a ukázal na hromadu výstroje připravenou pro mě: Nosná vesta, třicet pět zásobníků a samopal vz. 58 s masivní svítilnou.

"Zásobníky jsem vytisknul z plastu, nábojnice jsou polymerové," vysvětloval quarterGod a tvářil se skoro hrdě, "kdyby byly kovové, tak se z toho posereš, ale i tak je to přes dvacet kilo. A nezapomeň na tohle," na uši mi nasadil tlumící sluchátka. "Aktivní tlumení, utlumí střelbu, ale uslyšíš i ten nejtišší šepot."

Postávali jsme kolem dodávky zaseknuté v centru města. Dva zabijáci mlčky kouřili a opírali se zády o bok vozidla.

"Kolik je hodin?"

"Bude půlnoc," odpověděl quarterGod. "Za dvě a půl minuty."

Zdálky zazněly výstřely, tiché a tenké jako rachocení kamínků v prázdné plechovce.

"Začali bez nás," procedil quarterGod skrz zuby s posměškem a kývl na své muže. "Snaží se nás předběhnout. Jdeme."

Vyrazili jsme jako čtyři jezdci apokalypsy, připravení probudit strašlivé zlo, na přímé trajektorii ke klubu Rx. quarterGod svíral svojí věrnou osmapadesátku, jeden z jeho vrahů byl vyzbrojený lehkým kulometem, druhý v rukách držel samopal a na popruhu se mu houpal čtyřicetimilimetrový granátomet.

Před vchodem postával vyhazovač.

"Hey this is really nice place. We should go there." quarterGod zakřičel jako opilý turista a rychlým krokem vyrazil přímo k vyhazovači. Pravačkou si držel zbraň co nejtěsněji a co nejvýše u těla, aby měla nejmenší možný profil, pažbu zaraženou do podpaží.

Vyhazovač ho odkývl. O lidi jako my v Rx nestojí.

quarterGod bleskově zvedl zbraň, zapřel ji do ramene a dvakrát vystřelil, beze slov, na jeho tváři se nic nezměnilo, ani nemrkl, jedna rána prošla skrz srdce, druhá skrz ohryzek, desetina vteřiny a naše poslední cesta začala.

Nádech, výdech, nasadit sluchátka, zapnout lampy, musíme čistit.

Několik hlav nakouklo do prostoru za vchodem a jezdec apokalypsy s kulometem zahájil palbu, těla padala k zemi, quarterGod se zbraní stále zaseknutou v rameni, nedíval se skrz mířidla, ale zcela přesně věděl, kam jeho kulky dopadnou, jeho zbraň byla součástí jeho těla, střílel s instinktem, reflexivně, krátké dávky, dva náboje na cíl, jeden do srdce, druhý do hlavy, mladá Japonka padla k zemi, chlápek k kšiltovce se bezvládně svalil, téměř nahé dívce explodovala čtvrtina lebky, šetřit náboji, máme hodně práce, první patro Rx, rozdělili jsme se na dvojice a točili se po ochozech. Jezdec s kulometem zahájil palbu do davů a quarterGod prováděl chirurgicky přesné dorážení.

Nádech, výdech, jedna rána, jedna mrtvá dívka, kulka skrz vystrašený mozek, kusy lebky ve vzduchu, růžová mlha, první výstřel je vždycky ten nejtěžší, po něm už není cesty zpět.

Nedokázal jsem popsat, jak jsem se cítil, když zazněly první výstřely, konečně se něco dělo, čekal jsem třicet let schoulený v paralýze, nikdy mladý, čas plul za okny a teď, konečně něco, jsem zvěstovatel konce světa, jeden z mnoha, ale přesto na zvláštním posláním. Jenom v Matičce Metropolis v tuto chvíli řádilo přes devět tisíc vrahů a trhali ji na kusy zevnitř, kulku za kulkou, tělo za tělem, exploze za explozí. Další tisíce hrdinů vykuchávají ostatní města v Republice, další armády křižují zbytkem světa, nikdo nešetřit, tohle je konec, jejich konec, my čtyři jezdci měli ten svůj, předběhli jsme 8.3, předběhli jsme jaderný Armageddon, předběhli jsme rozpadající se realitu, předběhli jsme solipsistické světy umělého rozumu, předběhli jsme klimatické peklo, předběhli jsme jadernou očistu, předběhli jsme věčnost.

První vražda je strašlivá, třetí člověka šokuje, desátá je katastrofa, dvacátá je už rutina, všechno rychle ztratí své kouzlo, štěkání hlavní zní jako elektronické výbuchy taneční hudby, lidé jsou rváni na kusy, ale nic to neznamená, jde jen o úklid. Patro za patrem, ochoz za ochozem, dva jezdi apokalypsy vzadu, blokují únikové cesty, zbytek vyčistí patro, brodí se krví a kostmi a vyhaslým masem, zpátky a sestoupit níž. Rx měl stovky podlaží, svažoval se do hlubin Země, horní patra potažená mramorem a saténem, ty nejspodnější vytesané do surového kamene, jak jsme sestupovali níž a mrtví nás odlehčovali od kil munice, teplota stoupala. Tam dole sídlil Velký Anihilátor, seděl na spáleném trůnu v kruhu svých nejvěrnějších uctívačů, kteří přirostli k zemi, jeho závoj plamenů olizoval tři patra ochozů. Jednou jsem ho viděl na vlastní oči, dny a noci na večírku v Rx, kontrolu nad vlastním tělem jsem ztratil po dvou hodinách, trvalo mi tři dny, než sem se protančil k jeho trůnu.

A my se k němu záplavami kulek prořezávali patro za patrem skrz barikádu překvapeného masa a kostí a těl. Nikdo nic takového nečekal, konec světa přijde právě teď. I nejvěrnější akolytové, kteří věřili v konec dnů, v hloubi duše doufali, že se to stane někdy později. Apokalypsa teď. Nic jsem necítil, byla to jen práce, série úkonů, které je třeba vykonat, založit zásobník, dorazit závěr, zamířit, dvě rány na jedno tělo, absorbovat zpětný ráz a hledat další cíl, krev, maso, kosti, mozek, plíce, vnitřnosti, naděje, sny, touhy, to všechno byly jen věci, které je třeba uklidit, kus po kusu.

Granát rozezněl katakomby svojí písní, několik mužů a žen na vrcholu mládí, kteří se paralyzovaně krčili za stolem na protější straně místnosti a doufali, že je to nějak mine, že oni vyváznou, se rozletěli na krvavé cáry, to byl jejich konec, jiní stále ještě měli naději, průstřel kulkou nebyl nutně fatální, rychlá lékařská pomoc mohla oživit i lazary, ale v té době už žádná pomoc neexistovala. Koordinovaný bombový útok na nemocnice, policii, hasiče a složky armády vymazal poslední naději z map. Zaútočit v noci, svět se probudí závěrečného rána.

Poslední patro, vstup do poslední katakomby, velké kruhové arény s patry ochozů vytesanými do horkého surového kamene, tam dole seděl poklidně, jako dýchající socha, Velký Anihilátor, z horních pater na něj stékaly potoky temné krve, ale v horku jeho plamenů tuhly a začínaly doutnat.

quarterGod se na mě podíval a kdyby mu stále ještě fungovaly mimické svaly, sežehnuté horkem palby, vypadal, že by se temně smál.

Mlčenliví jezdci apokalypsy z batohů vysypali hromadu fosforových granátů a začali je házet na podlahu arény mezi nejoddanější vyznavače Plamene. Fosfor žhnul jasně bílým plamenem, musel jsem zamhouřit oči, abych snesl pohled skrz mléčný dým na klanící se, kteří se škvařili a praskali jako popcorn. Fosforové nálože padaly do žhnoucí arény, plameny zalily každý čtvereční centimetr podlahy. Velký Anihilátor se pohnul, probuzen plameny a hrůzou masakru. Vstal ze svého ohořelého trůnu, udělal dva kroky, pohlédl na nás, malé figurky na ochozu vytesaného z kyklopského kamene, kdybychom věřili v naději, možná bychom se báli, ale on sklonil hlavu a poklekl. Jeho plameny se rozprostíraly od jednoho kraje arény k druhémumu jako obrovská mihotavá křídla.

"Tohle je náš konec," řekl quarterGod. Možná jsem to řekl já nebo hlava naložená v ledu.



22. 6.

Království Soudného Dne


Seděli jsme v hlučném baru ztraceném v krysích ulicích kdesi v centru města. Stěny se hroutily na prach, v podlaze se otevíraly trhliny a ztěžovaly manévrování v prostoru, i přesto jsme zůstávali mobilní a vyšinutí, divoké diskuze blýskaly jako letní bouřka, přijde náhle a na hodinu rozsvítí nebe obrazy konce světa, většina se jich točila kolem dvou otázek: Kde je sakra Ruby a co bude dál? Před půlnocí jsme si připili na Armageddon Armagnacem s AMF syntetizovaným v laboratořích Schwartz Fab.

Teprve potom se tam začaly ukazovat zajímavé existence, stahovaly se na druhé straně noci, jako magnetické krysy, které hlavou vždy směřují k severnímu pólu a nikdy si nejsou skutečně jistí, čím chtějí být v životě, i když navenek mají spoustu plánů. Museli jsme tam být nejstarší s rezervou pár roků a vypadat jako monstra z hlubin času, která si stále nestihla uvědomit, že mají chcípnout nebo založit rodiny, nakřápnout hypotéky a začít se na plný úvazek věnovat krysímu závodu.

Místní mladá krev tepala divokým rytmem a hýřila optimismem, který jsem poznával z dávno ztracené dekády, pořád věřili, že to má nějaký smysl a sále ještě se jim na spodek lebek neusadil škraloup pesimismu.

V té době byly naše sklenice plné ledu, oliv a ginu, který chutnal jako levné ředidlo smíchané s levným motorovým olejem. Jestli by se dala zkapalnit beznaděj, zcela jistě by chutnala přesně takhle.

"Je to strašné, ale musíme nějak zredukovat náklady," říkal Peo jedné dívce, která přišla se skupinou kamarádek, jejich grupa postupně začala fúzovat s naší dvojicí horolezců, vzájemné komunikační linky se křížily a začaly zkratovat. Peo se staral o diskuzi, já převážně po kapsách hledal všechno, čím jsem mohl nakrmit mozek a snažil se to jíst co nejvíce potajmu, i když jsem si byl jistý, že selhávám na celé čáře.

Někdy před svítáním mi v kapse zavibroval telefon. Francouz z Rev magu bez pozdravu začal vykládat něco o urgentním zadání, které začíná za čtyři hodiny, které musíme stihnout a přidal výmluvy o tom, že nám to už musel dávno říkat. Moje paměť neobsahovala žádnou takovou informaci, připomínala zemi nikoho mezi zákopy První Války, jen bahno a díry po dělostřeleckých granátech. "Nerozumím ti ani slovo," pamatuji, že jsem zakřičel, "musíš to vyřídit s mým právníkem." Hodil jsem telefon Peovi, chytil ho v letu letmým pohybem, který zcela popíral jeho pokročilý stav intoxikace.

"Talk to me, Frenchy" zahlaholil Peo anglicky a tvářil se u toho strašně důležitě, obočí svraštěná, přitakával "uhnm, uhnm", jako kdyby poslouchal zprávy obrovské důležitosti. To všechno byla voda na mlýn jeho přetvářky, součást iluze pro onu dívku, o které jsem se později dozvěděl, že se jmenuje Ester.

"OK, in that case we have to be there, bye," zavěsil a vrátil mi telefon. "Kde je Ruby?

"Kde by byla? Nechá se mrdat do prdele tempem sto euro za příraz."

"V tom případě," Peovi se rozsvítily oči, "máme jednu volnou přilbu. Pro tebe." Ukázal na Ester.

Nasypali jsme do sebe všechno MS, abychom přemohli únavu a rozmazané smysly a zostřili senzorické vjemy na maximum. Byl před námi dlouhý den a dlouhá cesta na Sever.

Když jsem zapil MS zbytkem drink, v periferním vidění jsem zaregistroval pohled dívčích očí. "Tohle nic není." Zamumlal jsem. BZD, Oxy, Tram, AMF, MS, nic zásadního, nejlépe jsem fungoval v extrémním stresu.

A vyrazili jsme, ráno se pomalu probouzelo přes horizont, elektrická Zera mezi nohama, maximální možná rychlost. Kde jsme je vzali? Odkud přišly peníze? Patnáct tisíc dolarů za stroj byla pálka, nebyl jsem si jistý, že bychom ji dali jen tak z voleje. Rev Mag neplatil tolik, abychom si to mohli dovolit, tedy aspoň jsem si to myslel. I když později jsem si všiml, že peníze z Rev magu začaly chodit z jiného účtu, ale v té době jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost. Nedokázal jsem si vzpomenout na zadání, která jsme pro ně dělali a peníze byly podobně abstraktním pojmem. Doufal jsem jen, že nás nešidí, protože neexistovaly důkazy, kterými jsme to mohli prokázat.

Chladný vítr mě ve vteřině probral. V batohu jsem nesl extra baterie, nechtěl jsem uváznou na cestě zpátky bez zásoby elektronů, Peo vezl dívku, její spontánnost a lehkovážnost byla osvěžující, měla ten den večer s kamarády letět do Itálie, ale odlepila se od nich a vzala to oklikou přes cizince a potenciální smrt v dopravní nehodě. Já se za to nenáviděl později, za to všechno, za to že jsem dovolil zatáhnout nevinné do naší soukromé zkázy, ale ne v tu chvíli na rozmazaném asfaltu, kdy jsem svištěl jako tichý hurikán po dálnici, nakloněný na řídítka, s řidičákem, který byl stále jen fraškou, kterou mi vydala Firma, dopravní předpisy jsem víc odhadoval než znal, ale na tom nezáleželo, konec světa se blížil a my mu jeli vstříc maximální možnou rychlostí, čekali na smyk, čekali na ten poslední moment, na agonii triumfu.

Proč ne?

A pak jsme dorazili do Království Soudného Dne. Bylo pevně zaříznuté do nezměrných krajin Severu—masivní pozemek, nekonečné čtvereční kilometry lesů, zdivočelých polí a lomů, které patřily Pyrotechnikovi, v průmyslu destrukce se mu přezdívalo The Man Who Will Blow Up The World, protože on to jako jediný myslel skutečně vážně a nikdo nepochyboval o jeho záměrech.

"Co kurva chcete?" zazněl hlas z interkomu u vstupní brány Království.

"Jsme tu z Rev magu," odpověděl Peo, na vlně adrenalinu, přežil cestu, MS naplno pracoval v jeho neuronových dálnicích, nic ho nemohlo zastavit.

"Co to do prdele meleš?"

"La Revolver De Verre" zazpíval.

"Tihle žabožrouti," zasténal hlas a neochotně dodal: "Jdu pro vás."

Za chvíli elektrické motory začaly sípat a poodsunuly masivní bránu. Za ní stál Pyro, metr sedmdesát, nakrátko ostříhaný, hladce oholený, ve tváři nedůvěřivý výraz, který každého člověka považoval za potenciální zdroj nebezpečí, šedé špinavé triko, kraťasy, žabky, hrubé ruce, která nikdy nikomu nepodal. Nevydal žádný explicitní signál, jen dočasné snížení tenze říkalo, abychom vešli dovnitř.

"Mimochodem," řekl po chvíli, "to auto dole v zatáčce je policie. A teď jste se právě dostali na můj policejní spis. Jste vedlejší postavy na straně dva tisíce dvě stě devět, vy dva i tahle slečinka. Děkovat nemusíte."

"Ona je naše asistentka," vyrazil ze sebe Peo, aby vysvětlil třetí členku naší čety a zároveň se ji aspoň nějak snažil ulehčit. Ne každý jel v zatracení s takovým gustem jako já a on.

"Co je mi do toho, co je ona zač? Nic mi nemůže udělat." Aniž bychom to věděli, Pyro nás protáhl kolem backscatter rentgenu a naprosto přesně věděl, že u sebe nemáme nic nebezpečného.

Když jsme se začali bavit o výbušninách, pyrotechnikova nepřátelská reakce povolila. Byl ex-armádním demoličním expertem, který se po skončení afghánského turnusu, proslavil tím, že z betonu odlíval repliky mostů v životní velikosti a vyhazoval je do vzduchu. Postavil polovinu Karlova mostu a několika precizně umístěnými náložemi ho rozlámal na prach. Ta jedna detonace ho přes noc učinila slavným. Od té doby pořádal veřejné demonstrace stále větších a větších náloží. Na jeho pozemku se nacházel lom, na jehož dně jisté zařízení tiše čekalo na svůj okamžik slávy.

Nebyl jsem si zcela jistý, co po nás Rev mag chtěl. Toužil po pár fotkách, po článku, po románu, nebo po špionáži? Peo měl podrobnější informace, ale podle mě taky věděl jen málo a ještě méně se staral. Pro něj to byla příležitost se dostat blíž k Ester, které skoro okamžitě začal říkat Exter. Nechtěl ji, chtěl svojí divu, ale Exter byla v tu chválí nejlepší možnou náhražkou. Mladá, divoká, nespoutaná, ještě na ni nestačila dolehnout tíha světa, idea zodpovědnosti nebo strach před vlastní zranitelností. Zatím se hnala světem maximální možnou rychlostí, kterou je člověk schopný vyvinout těsně po převalení přes hranu dvaceti let, čistá extáze, mladá, nadržená a stupidní, chce všechno a chce to hned, riziko neexistuje, jde jen o teoretickou záležitost, mladý metabolismus funguje jako motor závodního auta, žádný strach, žádný teror, žádný děs.

Pyro byl její pravý opak—nenávistný a trpělivý, pečlivě plánoval, pečlivě se připravoval, krok za krokem, den za dnem. Měl sny o tom, že vyhodí do vzduchu celá města, snil o mrakodrapech, které se sesouvají k zemi, o čtvrtích, které mizí v mračnech prachu, o mostech, tunelech, dálnicích, které na kusy rvou bloky pečlivě umístěných výbušnin, o okamžiku kdy země praská a svět se potápí pod hladinu moře.

"Ale nic z toho nemůžu udělat, protože policie sleduje každý můj krok. Prý jsem číslo jedna na všech seznamech potenciálních teroristů." Když chtěl odjet, musel zavolat policii, když připravoval další explozi, musel zavolat policii, když dlouhou dobu nic nedělal, musel zavolat policii. Volal tak často, že se osobně znal s každým poldou Severu a všechny je do posledního nenáviděl a toužil je všechny vyhodit do vzduchu. Všichni věděli o jeho snech, ale nikdo ho nemohl sebrat, protože nikdy neudělal nic nezákonného. Sny pořád ještě nebyly trestné.

"Každou noc před spaním čtu trestní zákoník," říkal, když jsme po štěrkové cestě kráčeli k lomu číslo tři. "A jsem velice opatrný. Když budu prohlašovat, že všichni černoši by měli pochcípat, je to proti národu, rase, přesvědčení, ale když chci zabít všech sedm miliard lidí, není to nic proti ničemu." Temně se zasmál. "Go big or go home."

Na dně lomu číslo tři sedělo něco mechanického, nádrže a trubky.

"Termobarické zařízení, ekvivalent dvou a půl tun TNT." Pyro podal lakonické vysvětlení, jako kdyby to nic nebylo. Pravda se za čísly skrývala velice dobře, bylo těžké pochopit jejich skutečný rozsah. Dvě a půl bylo malé číslo, ale maskovalo v sobě ohnivé destruktivní peklo.

Exploze byla naplánovaná na pevné datum, všechny lístky do tribun obalených nejsilnějším balistickým sklem, jaké se dá koupit, byly už dlouho vyprodané.

"Velká exploze člověka změní. Když se pod ním třese země a má pocit, že se rozpadá samotná realita, začne být pokorný, je to něco jako spirituální zážitek, v očích TNT, C4, RDX, PETN nebo ANFO nejsi nic než hmota."

Jak mluvil o trhavinách a explozích, postupně se otevíral a byl hovornější a sdílnější. Všem bylo jasné, jak nebezpečný vlastně byl, ale aspoň se s námi začal bavit.

"Ukážu vám detonaci, ať máte frantíkům co vyprávět," pronesl už téměř jako člověk. "Ve čtyřce jsem navrtal několik děr, můžu do nich strčit pár kilo semtexu." Čtyřkou myslel čtvrtý lom, který se nacházel v jeho uzavřeném království, dva kilometry na sever od toho třetího. Byla to masivní příkrá stěna žuly zaříznutá do ubíhajícího svahu, před ní na vyrovnaném štěrkovém prostranství stálo pár osamocených barikád balistického skla pro přihlížející. Pyro jednu poponesl blíž k stěně žuly a naznačil, ať se za ni skryjeme a začal do hladké díry jednu za druhou tlačit měkké cihly plastické trhaviny. Nevěděl jsem, jestli je to málo nebo moc, zatím to byla jen tvárná bledá hmota, která připomínala hrnčířskou hlínu. Za chvíli se vrátil za průsvitnou barikádu, podal nám pěnové ucpávky do uší. Peo s nimi pomohl Exter, za roky, co chodil na koncerty a bál se o svůj sluch, získal grif, stlačit do ruličky, vsunout do ucha, co nejhlouběji, ale ne tak hluboko, aby se dotýkaly bubínku a nechat je pomalu expandovat.

Podíval se na nás, beze slov, bez instrukcí a když mu všichni přikývli, stiskl spoušť a exploze rozervala kus skály, země se mám zachvěla pod nohama, sprška kamení násilně zabubnovala na balistické sklo. Přišlo to tak náhle, v jeden okamžik se nic nedělo a vteřinu nato vzduch roztrhala detonace. V periferním vidění jsem zahlédl Exter, jak se s ĺeknutím chytila Pea.

Pak jsem teprve vydechnul.

Peo zůstal na Severu s Exter, šli něco zakousnout. Naznačil mi, že jde o událost jen pro dva, která se může márně protáhnout a přídavek bude vyžadovat postel ve velice levném hotelu.

"Říká ti něco jméno quarterGod?" zeptal jsem se najednou Pyrotechnika při odchodu. Možná jsem se snažil aspoň na chvíli udržet v gravitačním poli Království Soudného Dne.

"Jo," odpověděl stroze. "Všichni znají to jméno."

"Ten chlap je nezastavitelný. Má armádu zabijáků v žoldu a berou lidi zleva a zprava, jako by se nic nedělo. Když to už už vypadá, že jsou kompromitovaní, všechny je uklidí a odněkud vytáhne další stovku vrahů a pokračuje v práci, jako by se nic nedělo. Nejspíš jsou krytí policií a Firmou."

"Firmou? Co to je?"

"Nečteš noviny?"

"Ne, nechci, aby mi někdo vyzradil konec."

A tím to skončilo. Sedl jsem na Zero a sám vyrazil maximální možnou rychlostí směrem k Matičce Metropolis, s hlavou vyšroubovanou na maximální otáčky, se spánkovou deprivací a zuřivostí, která se mi začínala bublat v žilách.

"I am become Death, the destroyer of worlds," proletělo mi ze sluchátek hlavou jako starý rezavý šrapnel z nějaké minulosti, která se nikdy nestala.



1. 6.

tisíc metrů čtverečních hladkého betonu


Zabouchal jsem na dveře nejpodivnější adresy ve městě. Stále mi bylo zle.

"Proboha," tiše jsem zaklel a snažil se udržet rovnováhu.


Hodinu před tím mě probudil telefon vibrující na hranici mělkého spánku, rozechvíval mi mysl, jako vlny na povrchu klidného jezera. "Co chcete?"

"Anathemis Gerasimos souhlasil s fotkami svého paláce," vykřikl Francouzský hlas. "Musíš jít teď hned, jinak to odvolá."

Neodporoval jsem. Jen jsem zanadával beze slov pro neviditelné publikum, vypil třetinu lahve whisky, která stála na podlaze, pak se vysoukal z postele do reality rozbořeného bytu. Vypadal strašně, šlo spíš o crashpad než o stabilní ubytování. Tváře přicházely a mizely jako floateři v kaleidoskopu, zanechávaly po sobě spoušť a díry ve stěnách, hrůza pokračovala noc za nocí, vršila se jako náplavy starých ztvrdlých plakátů, proč vstávat a proč jít spát, někde tam musel ležet revolver s jedním nábojem v bubínku, dvě a půl minuty, dvě a půl minuty. Nemohl jsem myslet jasně, pořád jsem slyšel blábolení, jako kdybych se stále ještě neprobudil. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsem spal a zda jsem vůbec usnul. Možná jsem jen ležel na matraci pokryté ztvrdlým škraloupem jakési substance, civěl do stropu a nechal si mouchy sedat na nehybná bělma očí. Nepodíval jsem se kolik je hodin, nevšiml jsem si ani jestli byl den nebo noc, všechno splynulo do jedné bezbarvé skvrny za okny světa, nic nepůsobilo skutečně.

Jedna sklenice ginu, oxy, meta-syndeum a konečně jsem si připadal dostatečně čilý, abych se nasoukal do saka. Cílem byl palác Anathemise Gerasimose, dříve známého pod kratším jménem AnGer. Jaký tam byl dresscode? Čekal jsem svět opulentního luxusu, potají vybudovaného ze zbytků industriální moci.

Projel jsem bezčasím města, v krvi dost meta-syndea na to, abych mohl stát na nohách, vyzvracel se za ohybem ulice, upravil si tenkou černou kravatu, natáhl na paži pásku s logem Rev magu a zazvonil u vjezdu do veliké průmyslové haly.

"Kurva, ty vypadáš jako zasraná mrtvola." Ze dveří vykoukla plešatící hlava muže někde uprostřed třicítky a čtyřicítky, nevyváženě zamračeného, jedna polovina jeho tváře vypadala mnohem striktnější než ta druhá, měl brýle na očích a půl pohledu člověka, který od světa vždy čekal jen to nejhorší a svět ho nikdy nezklamal. "To ty zasraný Francouzi nemají nikoho, kdo není napůl mumie?" zeptal se. Měl tendence mluvit sprostě, ale tón jeho hlasu tomu nikdy neodpovídal. Mohl všechno myslet jen jako vtip, ale nic v jeho hlase nebo řeči těla nenapovídalo, že šlo skutečně o vtip. "Těžká noc? Těžký den?"

"Těžké tři měsíce," odpověděl jsem a pořád jsem cítil pachuť zvratků u kořene jazyka.

"Tak pojď, vole," vtáhl mě dovnitř do obrovské haly, kterou koupil, aby ji přetvořil na gigantický luxusní apartmán, ale tam nebylo nic, jen ozvěna.

AnGer vydělal první miliony jako člen bandy zdivočelých statistiků, kteří analyzovali pravidla nových loterií a číselných her po celém světě. Když zjistili, že některá z nich má slabinu, okamžitě se vypravili do oné země s kufry plnými peněz a začali jednat—někdy museli hrát určitým stylem, jindy museli skoupit většinu lístků—statistika jim řekla, že když budou postupovat tímto stylem, nemůžou prohrát a oni, vystudovaní statistici, se svěřili zákonu velkých čísel. Zdrželi se jak dlouho jen mohli, hráli, dokud hra nebyla zrušená nebo dokud se po nich nezačala shánět místní policie. Jejich argument byl, že není nelegální být chytřejší, než zbytek populace.

Pak se dali na vysokofrekvenční obchodování. Psali algoritmy, které nakupovaly a prodávaly na burzách v dobách, kdy konkurence ještě nebyla tak ostrá a časy se stále ještě měřily na mikrosekundy.

Vypadl z vysokofrekvenční hry a začal spravovat hedge fondy a vydělával tím, že vsázel na finanční katastrofy. Když o něm vyšel článek The Man Who Sold the World, který ho popisoval jako krutého a nelítostného burzovního tyrana, znechuceně se vytratil ze všech svých podniků. Seděl na hromadě peněz a nikdo si nebyl jistý, co plánuje dál.

"Tak tohle si člověk koupí, když se mu po kapsách válí půl giga-euro?" prohodil jsem. "Čekal jsem zlaté kliky a modelky v bazénu."

"Původně jsem chtěl zasraně luxusní vilu někde v Los Angeles, ale pak jsem si řekl kurva proč? Místo toho jsem koupil tohle monstrum a chtěl jsem to předělat na nějakej zpíčenej megabarák, padesát ložnic a padesát hajzlů a kurvy s umělejma kozama, ale pak jsem si řekl do hajzlu proč vlastně. Neudělá to ze mě lepšího sráče. Spíš naopak. A tak jsem si nechal tohle," ukázal do prostoru a jeho slova se nesla se slabou ozvěnou.

Zůstalo mu prázdných tisíc metrů čtverečních hladkého betonu, vysoké stropy s ocelovými traverzami mezi nimiž se krabatila zkosená střešní okna. Jen v rohu stál stůl, vedle něj matrace, nízká lednice a elektrický přímotop. Nic jiného.

"Proč jste souhlasil s fotkami pro Rev mag?" z ramene jsem shodil tašku a začal jsem v ní hledat širokoúhlý objektiv.

"Nemám zkurvený tušení," odfrkl, jako kdyby byl zhnusený sám sebou. "Možná pokání. Ať lidi vidí, že nejsem rozežraná svině." Působil dojmem, že jeden velice negativní článek v prestižních novinách ho zlomil, zastavil jeho kariéru profesionálního žraloka a začal přemýšlet, co má se sebou a svým bohatstvím dělat, aby to mělo nějaký smysl. Ale možná se jen v hloubi duše nesnášel, chtěl trpět a chtěl, aby to svět viděl.

Udělal jsem sérii fotek, které zachycovaly samotu tyrana, který je ztracený v prázdnotě svého vykuchaného impéria. Maličký člověk, otupený a zmatený, který téměř není vidět na snímcích sterilní industriální pustiny.

"Jediný, co jsem za poslední zkurvenej rok udělal," říkal jakoby na volnoběh, "bylo, že jsem postavil Katarzi."

"Co to je?"

"Bar v centru," odpověděl stroze a polovina jeho tváře se neznatelně usmála, "někdy tam zajdi." Podal mi vizitku.

Když jsem odcházel, bylo mi už lépe.


Peo na mě čekal před Kladivy.

"Kdes byl, uke?"

"Sorry," Peo odhodil cigaretu. "Měl jsem schůzku s jednou holkou. Byl jsem přesvědčený, že je to diva z Úkrytu. Nebyla." Nehtem se škrábal v prohlubni jizvy pod spodním rtem.

"Vyspal ses s ní?"

"Jo, ale nejsem na sebe příliš hrdý," vydechl, jemné vrásky mu vystřelily z koutků očí. "Kde je Ruby?" změnil téma. "Už týden jsem ji neviděl."

"Kde asi? Spí s nějakým bohatým psychopatem." V bytě se jedné noci objevil balík tisícikorunových bankovek. Nejspíše šlo o její práci.

Matně si vzpomínám, že jsme ji museli před pár týdny fotit jako hrdinku proti infernu hořících aut a těžkému kouři pneumatik v plamenech. Napalmové inferno se rozlévalo po asfaltu a popraskaných stěnách a stékalo k jejím bosým nohám. Měla na sobě jen černý těsný nátělník a rozdrbané džinové šortky. Husté černé vlasy se přelévaly jako vlny pokryté ropnými skvrnami. Jaký byl smysl té operace, jsem si už nevzpomínal a ani jsem si nechtěl vzpomenout.

Plameny ve mě vyvolávaly zlé vzpomínky na nekonečné noci v klubu Rx. Když jsem se po tripu probudil, morálně na dně, byl jsem přesvědčený, že všechna ta hrůza se skutečně stala, že kopali hlouběji a pod vrstvami ztuhlé lávy objevili prastaré zlo Velkého Anihilátora.

"Co?" ptal se Peo, když u mě seděl, na zemi vedle postele, nohy zkřížené do tureckého sedu, v očích obavy. "V Rx hořelo, to je pravda, ale Velký Anihilátor je jiný klub. Tebe jsme, Adame, našli u hořící hranice během pálení čarodějnic. Neodpovídal jsi a pomalu ses blížil plamenům, jako kdybys do nich chtěl skočit."

V okamžiku, kdy mi to řekl, jsem zapochyboval. Možná, že v té době se v bytě objevil ten revolver s jedním nábojem v komoře.



1. 5.

Vezmi si moje tělo


Do klubu Rx jsem zapadl jako potápěč, který se po zádech noří do černé teplé vody. Vyplaval jsem z něj o měsíc později. Co se stalo mezi tím? Nebyl jsem si zcela jistý. Něco se muselo stát, nemohl jsem jen dohledat detaily. V posledních týdnech se mi zhoršovala paměť, začínal jsem mít plošné bolesti hlavy, které začínaly krátce po probuzení a trvaly do doby, kdy prvních molekuly meta-syndea nasytily nervové dálnice, odvály všechny starosti a úzkosti pryč, a svezl jsem se po nich do EDM moře, které mi zvonilo v uších celé dny.

Z kapsy jsem někdy musel vylovit zmačkanou černou vizitku a pak jsme museli sedět na standupu anarchistických komiků. Sypali ze sebe vtipy o konci vládnoucí třídy, o bombové kampani, která srovná zkornatělý kapitalismus se zemí, o bombovém útoku na Wall Street v roce 1920, o přímé akci, o naději v revoluci, o domácí stavbě trubkových bomb, útoku jadernými zbraněmi na všechna datacentra světa. Mysleli to vážně? Těžko říct. Chtěl jsem se na to zapomenout a probral jsem se v peristaltických katakombách klubu Rx uvězněný v záplavách rozbouřeného masa bičován elektronikou a bez vzpomínek na to, jak jsem se tam ocitl.

Na chvíli se musela ukázat Ruby, mohlo to být v Kladivech, nebo možná u nás v bytě, všude vyřvával I wanna be your dog a rval omítku ze stěn.

"Jaké to bylo?"

"Dobré."

"Jak moc dobré?"

"Nemůžu chodit dobré."

Ale pak se zase ztratila. Zmizela s Anit na další ze série soukromých hédonistických raidů, který zahrnuje hromadný sex v postupně rostoucích skupinách. Anit dodá smyslnost a požitkářství, Ruby se postará o energii a fyzikalitu. Celou noc a celý den. Dohromady tvořily nezastavitelný tým.

Vrátila se fialová světla klubu Rx a těla jedoucí na autopilota. Banda mediků a doktorů, kteří se nad zbytkem posádky tyčila věkem, zásobovala námořníky paletou nutných chemikálií, aby party mohla pokračovat donekonečna. Tak jsem to aspoň plánoval, jak dlouho jsem se mohl udržet na vysoké vlně, než přijde nutný krach? V té době jsem myslel, že to bude nanejvýš pár dnů a pak se uvidí.

Museli jsme se dostat do pohřebiště, které bylo plné koster a mršin psů v různém stupni rozkladu. Museli nás tam nastřelit lidí z Rev magu, už dlouhou zkoušeli, kam až můžou zajít a kde máme své limity, než se nás konečně zbaví.

"Proč?" zeptal jsem se chlapa, který vlastnil ono pohřebiště.

"Nesnáším ty mrchy," odpověděl stroze. Byl hrdý na to, že každého psa, který běhá na ulici sám bez pána v dohledu, dostane. Někdy psa, který na něj divoce štěká zpoza plotu, uklidní kusem slaniny, vytáhne ho přes plot a uškrtí ho tkaničkami od bot, jeho chladnoucí tělo sbalí do batohu a mršinu v něm nosí celý den, než se ji večer může zbavit. "Trvá pár dnů, než začne smrdět," dodal stoicky. "A když ho zabalíš do pytle na odpadky, nikdo nic neucítí."

Strunou mi před očima musel uškrtit kňučící štěně, ale vůbec to se mnou nepohnulo. Šlo jen o fakta, nepřímá a neosobní, jako kdybych se díval na film, připadalo mi, že každou chvíli musí začít závěrečné titulky. Hlavní roli zabijáka psů hrál pan X a za svou roli byl později nominován na Oskara. Nepřišlo mi to skutečné, hnijící mrtvoly psů, jejich odhodlaný vrah, nic z toho.

Zase jsem se narodil v Rx. Ztracený v sobě. Ztracený v bublajících tělech. V rukou jsem měl baterii gin\toniků pro někoho.

Musel jsem si v dead dropu vyzvednout první balík BZD ze Schwartz fab, měli rozumné ceny a doručovali do druhého dne. Od té doby jsem byl v trvalé euforii, kterou jen občas přerušily tečky života tam venku. Necítil jsem žádnou úzkost, necítil jsem skoro nic. Váleli jsme se v bytě neschopní zformulovat dlouhodobý plán nebo jen mluvená slova. Jak dlouho to mohlo vydržet? zase mě napadalo. Mohl bych mít nekonečný přísun BZD a opioidových analgetik? Mohl bych je brát tak dlouho dokud se moje vědomí rozpustí v blahu a nekonečnu? Doufal jsem že ano.

Pak jsem někdy po setmění musel přijít k sobě a z postele jsem se převalil přímo do klubu Rx. Bylo tam horko, teplota vytrvale stoupala, hloubili další a další patra pod zemí a čím blíž zemskému jádru se dostávali, tím větší žár spékal maso tancující bouře. Někde tam museli vykopat Velkého Anihilátora, oděného v plamenech na trůně ze spálené oceli.

Museli jsme se ocitnout v hotelovém pokoji se skupinou anorexiček, kolem krků visačky, presspassy, hotelová služba nám tam lifrovala jedno sklo Tanqueraye za druhým, anorexičky zvraceli na záchodě, světla, další pronajatý pokoj, kde se natáčelo porno, hnali jsme se nocí na tichých elektrických Zerech a hledali místa kde se scházeli doggeři. Jeden pár se miloval v autě, publikum se shluklo kolem okýnek a sledovalo jejich akci.

Na Zera jsme namontovali masivní reflektory a uháněli po šerých lesních cestách za rantlem Matičky Metropolis. Zastavil nás policista. Peo měl stále technicky platný řidičák, já si ho nikdy neudělal. Podal jsem policistovi ruku, chtěl jsem spadnout z co největší možné výšky. Všiml si stromečku, který jsem měl vytetovaný ve vidlici mezi ukazováčkem a palcem—znamení přátel Firmy, a zasmál se. Mohli jsme se sebevíc snažit selhat a narazit, ale prostředí bylo nastavené tak, aby nás zachytilo. Proč? Stalo se to nebo šlo jen o přelud, který jsem zažil ve střevech klubu Rx, kde jsem spolykal všechno, co mi kdo nabídl? Podíval jsem se na pravačku a skutečně jsem tam měl vytetovaný bledý stromeček. Snažil se nás Rev mag implantovat do hlubin Firmy, aby měl čerstvé informace. Nebyli oni nakonec jen pěšáci pracující pro Margaras Unlimited, a my jejich pěšáci, aniž bychom si to uvědomovali? Rev mag měl s Margarasem dobré kontakty, možná že jejich vztah fungoval na obě strany.

Vyplaval jsem zase v temných vodách klubu Rx a starosti rychle zmizely. Po zádech jsem skočil do davu a začal tancovat jako blázen na hraně bublající sopky.

Museli jsme postávat v průchodu pod palácem Dlouhá. Možná já a Peo, možná já a Ruby. Jejich tváře přeskakovaly a přeblikávaly z jedné na druhou. Nic nebylo jisté. Nejspíš jsme strávili odpoledne v ulicích trochou street fotografie. Můj společník, ať už to byl kdokoli, se nakláněl nad displejem foťáku a prohlížel si nasekané snímky.

Kolem prošla mladá a krásná běžkyně v joggerských legínách, přitiskla čipovou kartu ke čtečce a zmizela v luxusních bytech nad námi. Všichni bohatí lidé byli krásní. Fyzická dokonalost a prachy šly ruku v ruce. Co způsobilo co v tomto případě? Možná si bohatý chlap našel překrásnou trofejní ženu a spolu zplodili generaci perfektních exemplářů, kteří měli ten nejlepší možný start do života.

O pár dnů později po těch schodech bude vybíhat quarterGod a jeho zabijáci. Seberou ji a uvězní v některé z černých adres v Polsku, které provozuje Kurwwwa. To bylo všechno, co jsem se dozvěděl od Rev magu, který to dostal reportem z Margaras Unlimited nebo možná naopak. Země se doslova hýbala pod nohama, soukromé armády se pohybovaly pod povrchem, rodila se paralelní polis fungující zcela pro zisk. Kdo chtěl existovat mimo mantinely, zaplatil a přepadl přes hranu světa. Na druhou stranu bylo ve vzduchu cítit, že alternativa je konečně možná.

O pár dnů později anarchisté z WS20 a BTS (Bomb those swines) provedli první útok proti datovému centru v Moskvě. Dostali se na střechu, propálili se skrz střechu termitem a dovnitř shodili nálože. Oficiálně šlo o akt průmyslové sabotáže. Útok mohl být hnaný ideologií, ale placený černými penězi.

Začal se mi pod kůži zase vkrádat pocit, že nás někdo využívá, ale my jsme příliš hloupí, nepozorní nebo lehkovážní, abychom si toho všimli. Obavy jsem zahnal pravidelnou dávkou BZD dřív, než se mohly rozrůst do plného panického záchvatu.

Museli jsme procházet s několika anarchisty prostornými halami bývalého hotelu zařízlého do kraje města jako mokvající jizva v bloku nenápadných budov. Pamatuji si, jak jsme rázovali místnostmi a debatovali o jejich využití.

"Tady bude klidná zóna, měkké světlo, pohovky, tady budou Římané odpočívat a nabírat síly," vzpomínám si, jak jedna anarchistka ukazovala a vysvětlovala.

"A bar?" zeptal jsem se. Ve vzpomínkách mi vlastní hlas zněl cize, jakoby z magnetofonového pásku plného škrábanců. "Přece nemůžou jet naprázdno."

"Mohl by být tady," anarchistka ukázala do místnosti která se spojovala s tou současnou jako pářící se had. "Ale..."

"Musíme mít licenci, to zařídíme přes Cenzuru," můj hlas zabublal. "Jak to bude fungovat s lidmi?"

"Jen pro zvané. Člověk se dostane dovnitř jen když je pozvaný členem, který za něj ručí. Můžeme ho vyhodit, když bude dělat problémy..."

"To dává smysl."

To jsem si pamatoval, ale nevěděl jsem, co to znamenalo. Když jsem později zkontroloval bankovní účet, zmizelo mi z něj velké množství peněz. Nevěděl jsem kam se poděly, neměl jsem ani tušením, odkud se původně vzaly.

Rx byl tak hluboký, že do nejspodnějšího patra, vytesaného ho rozpálené žuly, vedly výtahy.

Museli jsme v terénním džípu uhánět někam na Server, já, Peo a dvě květinové princezny, po klikatých cestách, které se zakousávaly do srázů porostlých starými smrky. Musela být noc, možná se jen stmívalo. Peo svíral volant a jel maximální možnou rychlostí, těsně na hraně, kdy ještě měl kontrolu nad vozem.

Museli jsme spát na širokých strohých palandách natlačených do malé místnosti s jedním oknem, pod krucifixem a obrazy dvou lidí, muže a ženy, kteří zemřeli krátce po druhé světové válce. Jasně si vzpomínám na štiplavou vůni starého prachu. Poslal nás snad Rev mag do sídla separatistické křesťanské sekty, o které se říkalo, že každé velikonoce ukřižuje jednoho člověka jako vtělení Kristovo, nebo jsme jen utíkali z města s květinovými princeznami, na které jsme narazili při ponorech do klubu Rx?

Na velikonoce Ruby musela pepřovým sprejem kropit koledníky

Už od rána poskakovala na místě a nemohla se dočkat prvního aktu odvety. "Oni mají zbraně," shrnovala své nadšení, "ale nikdo neříká, že se my nemůžeme ozbrojit." Před polednem ji sebrali policisté, na služebně se pozdravila s člověkem z Firmy a za pět minut byla zase venku. Ji jedinou skutečně nezajímaly následky, co se stane ji nebo co se stane se světem.

Díval jsem se z kamenných ochozů hlubin klubu Rx do kruhového amfiteátru. Lidé se tam klaněli před Velkým Anihilátorem. Vzduch se plnil štiplavým kouřem, který měl halucinogenní účinky.

Musel jsem se odněkud vracet vlakem a musel jsem narazit na člověka, kterého jsem odněkud mlhavě potkával. Museli jsme se znát víc, než jsem si vzpomínal. Jel s nějakou dívkou, která mi také někoho připomínala. Kde jsme se viděli? Vybavily se mi výbuchy a tenký proužek krve na čele. Blábolil jsem jako idiot, vtipy bez pointy a nesmyslné proslovy. Kdo to byl? Zapomněl jsem na tu vzpomínku, nebo jsem zapomněl na toho člověka? Zmizel mi z hlavy snad kus minulosti?

Napadlo mě, že jednou můžu zapomenout i Pea a ta představa mi nahnala nekonečný strach.

Peo mě musel probudit výstřelem z pistole. Vybavuji si ránu, která hřměla doznívajícími sny. Jen stěží mě dokázala probrat, zapadla do pitoreskního přediva snů. Byl jsem malátný, pod vlivem silných sedativ, mysl a slova se vlekla jako rozteklá žvýkačka. Prostorem hučely temné tóny tracku Machines designed to fuck and die od NEI.

"Co?" zabublal jsem z polospánku.

"Dneska se koná dating operace—mladí muži, zralé ženy. Je čas na nějakou milf akci. Bude to sranda."

"Jak tam stojíš, řekni mi kolik mám na sobě čerstvých jizev?" mumlal jsme do polštáře ve snaze dokázat, že nejsem ve stavu se do něčeho pouštět.

"Sedmnáct, ale když si vezmeš tmavou košili, nikdo nic nepozná."

Na předloktí jsem našel tečku, která vypadala jako vpich. Už to začalo, pomyslel jsem si, byla to jen otázka času.

"Musíme vypadat mladí, make up ti srazí pár let."

Dělalo se mi zle, potřeboval jsem cigaretu a meta-syndeum, za hodinu se dostavily úzkosti, BZD, pamatuji si na logo Schwartz fab s bílou sovou, teple z něj sálal klid.

Rx se změnil, lidé se vrhali z ochozů vstříc náručí Anihilátora a smrti, jen aby se aspoň na chvíli mohli hřát v teple jeho plamenů.

Museli jsme sedět v kavárně se zkorumpovanými detektivy z Firmy. Pak si vzpomínám, že jsme fotili na svatbě jednoho z nich—mladého deta s temnými vlasy a bystrým, ale příjemným pohledem.

"Jo, málem bych zapomněl," říkal jiný detektiv, který také přísahal věrnost Firmě, když jsme seděli u lavice mezi hosty v precizních oblecích a krásných šatech, všichni nějakým způsobem ponoření do bahna policejní konspirace. Bylo to jako kdo je kdo z Firmy. Seděli tam všichni, od nejvyšších příček až po pochůzkáře starající se o hladký chod v ulicích. "Narazili jsme na plánovanou štáru do vašeho bytu. Něco s drogami a Schwartz fab."

"Hm," udělal Peo nevzrušeně, ale možná to mohla být Ruby. V očích jsem mu však viděl zklamání, jako kdyby toužil, aby na nás konečně dopadlo kladivo spravedlnosti a všechno to už nadobro skončilo.

"Předali jsme to lidem z Firmy a ti nic nenašli. Planý poplach." Detektiv si poklepal na nos.

"Hm," zahučel Peo znovu.

"Neměli jste tam nic, že ne?"

"Jenom sedmdesát pět tisíc pilulek AMF." Zase nevzrušený hlas, který hlásal kladná fakta.

Det zvedl obočí, jako kdyby se ptal, na co potřebujeme tolik AMF.

"Patnáct tisíc pro každou fakultu ČVUTu. Nakupujeme od Schwartz fab a prodáváme se stoprocentní marží, každý den začne dvacet nových studentů experimentovat s AMF, je to jako kdybychom tiskli peníze. Meta-syndeum mezi studenty neletí, chtějí nárazovou energii na celonoční maratony učení a večírků. Nic lepšího než návyk na AMF si nezaslouží." Za několik týdnů se začalo psát o drogové epidemii na vysokých školách.

V Rx jsem zahlédl Ruby na nejvyšším ochozu. Sto pater do hlubiny házela plné hrsti kapslí AMF, ty se v letu rozpadaly a na manické davy dole se snášel bílý prach.

Museli jsme potkat dvě instagramové slečny, seděly ve vlaku, jedna z nich měla vedle sebe položenou zrcadlovku, ukazovaly si fotky na telefonech. Ruby jim podala vizitku fiktivního foto-studia Superhighways of July a něco s nimi začala dohadovat.

Já měl v té době co dělat, abych zůstal vzhůru. Došlo meta-syndeum a všechny ostatní léky, které mi v té chvíli pluly v krevním řečišti, mě najednou začaly válcovat. Vzpomínám si na dotek něčích útlých prstů. Zkontrolovaly mi tep na krku, když nahmataly mělký rytmus života, jejich vlastník se taky složil a zavřel oči. V tu chvíli jsem si nebyl jistý, jestli se ještě někdy probudím.

"Co kdyby to bylo naposled, co se uvidíme," rozloučil jsem se s plamenným anarchistou, když mě vyhazoval před barákem.

"Až tak?"

"Nejspíš ne," odpověděl jsem, ale v tu chvíli mi to přišlo jako více než reálná alternativa. Co jsem měl dělat? Držet hubu a nenávidět se, nebo otestovat vody a skočit do hlubokého konce? Držel jsem hubu jako tolikrát dřív, na upřímnost jsem nesebral sílu.

Od Berlína uběhl jeden rok. Dnes skončilo repete té divoké party, která nás roztrhala na kusy, nad ránem zanechala na hraně kolapsu v hromadách bezvládných nahých těl studentů a nenechala jinou možnost než utíkat. Já s Peem jsme skončili v Anglii, nejdříve v Bristolu a pak v další etapě úniku na severní výspě Skotska, Ruby odvála do francouzské Montellier, Gabriela si přivlastnila noc, Mía se nikdy nezastavila a stala se nomádem starého kontinentu. Tam jsem taky naposledy viděl 8.3, který všechny bohatě zásoboval vzorky experimentálního stimulantu libida GRRBW. To bylo zároveň ještě mocnějším neurotoxinem, který si od té doby vyžádal stovky obětí.

Repete skončilo těsně po půlnoci a nic se nestalo, všechno ve starých kolejích. Nebyl problém v tom, že to nebyl tak divoký večírek jako minule, jen máloco mohlo být, ale v tom, že mě už nedokázalo vzrušit, nic mě nebavilo, necítil jsem tu bláhovou radost z útěku, aspoň na chvíli, aspoň na jeden večer, neužíval jsem si života, ani trochu, každý den k nerozeznání od toho předchozího, jen bahno, jen šero, stěží jsem si vzpomínal, co se stalo včera. Ostatní žili, já zůstával na místě. Uvědomil jsem si, že i lidi, které znám nejvíc, neznám skoro vůbec. Co jsem vastně věděl o Ruby? Co jsem věděl o Peovi?

Jeden rok a co se změnilo? Nevzpomínal jsem si na nic. Žádné tváře, žádná místa, najednou jsem byl tedy a teď, zcela sám, tři ráno, pil jsem jedno velké martini za druhým a v hlavě mi zněla wave speech:

So now, less than five years later, you can go up on a steep hill in Las Vegas and look West, and with the right kind of eyes you can almost see the high-water mark—that place where the wave finally broke and rolled back.

I když bych chtěl, nemůžu se držet minulosti, když si nepamatuji, že jsem nějakou měl. Toho co zbylo, té špatné napodobeniny života, si neužívám. Má něco takového vůbec cenu? Často jsem vtipkoval, že mám v šuplíku připravenou lahev ginu a nabitý revolver, ale chtěl jsem, aby to byla pravda, abych měl možnost si vybrat, abych se mohl hnout z místa.

Když někdo na večírku vyprávěl, jak na své oslavě narozenin vběhl do šatny, kde spolu souložil jeho kamarád a kamarádka, kteří se ten den navzájem poprvé potkali, hlavnou mi začínala pomalá plíživá rezonovat panika.

O pár hodin poději jsem zničený a s hlavou plnou hydrokodonu poslouchal hudbu, to jediné co mě drželo nad vodou.

I'm driving alone,
I can be strong on my own,
I can be strong on my own,
I can be strong on my...

Nedalo se to snést, útěk nevedl nikam, vrazil jsem si jednu ránu do tváře, pravá lícní kost, a další a další, dokud jsem nezačal vidět rozmazaně a nezačalo se mi dělat zle.

Zase jsem se ocitl v Rx, lidé se kroutili jako červi v hnijícím mase, Anihilátor se nad nimi tyčil a zastřešoval je přívětivými plameny, zíral jsem na jeho oheň a nemohl jsem odvrátit oči, neznám nikoho, nezůstalo nic, poklonil jsem se před ním a nechal se hladit jeho ohněm, "Vezmi si moje tělo," prohnalo se mi hlavou a maso v těle se mi začalo škvařit, konečně jsem se cítil spokojený.



8. 4.

žádnou empatii, žádnou starost, žádné potěšení


Ale pak mě všechen ten chlast a drogy konečně koply. Na ničem najednou nezáleželo.

Už jsem nedokázal fungovat bez BZD, koktejlu lékařských opiátů a celé palety stimulantů, jedno proti úzkosti, druhé proti bolesti a to třetí abych měl aspoň nějakou vůli žít a neudusil se ve spánku. Šlo o metastabilní konfiguraci, která nemohla vydržet příliš dlouho, ale o to jsem se v tu chvíli příliš nestaral. Buď jsem měl a mohl jsem fungovat, nebo jsem neměl a propadal jsem se do sebe jako vločky spáleného papíru.

Celý den jsme strávili zase v ulicích v autě, které patřilo Firmě. Řídil ho detektiv v civilu a připravoval sběr pro street cleanery.

"Můžete sebrat kohokoli?" zeptal jsem se ho. "Někoho na moje přání?"

"Hmm?" udělal nepřítomně, zatímco stále sledoval kraje ulic a hledal špinavou tvář vybranou ke zpracování. "Koho?"

"Jednu mladou blogerku."

"To je špatný, to půjde jenom těžko. Po ní by se sháněli její rodiče, její kamarádi a tak."

Ztichl jsem a poškrábal se na levém předloktí převázaném obvazem.

"Ale mohli bysme ji trochu šikanovat," detektiv ožil. "Můžeme ji proplesknout. Zastavíme ji na ulici, prohrábneme ji kapsy, řekneme, že u sebe má drogy, je podezřelá z prodeje, sebereme ji na pár dnů, pak se ukáže, že šlo o planý poplach, že se náš drogový pes pomátnul a s omluvou ji pustíme. Pro většinu lidí je pár dnů ve svěráku dost hrozný zážitek. Může se z toho sesypat. To by stačilo, ne? Když zatlačí zpátky, podá žalobu, hodíme to prokurátorovi z Firmy a ten to zahodí jako by se nic nestalo."

"Můžete to udělat?"

"Jo," prohodil detektiv lakonicky. "Váš malý článek nám udělal dobrou reklamu. Klienti se jen hrnou a už skoro nemáme koho sbírat z ulic. Něco drobného na oplátku můžeme zařídit. Řekni, kdo to je, proklepnu ji a uvidím, co se dá dělat."

Poslal jsme mu odkaz na její blog. O našem setkání v Cenzuře tam psala, jen krátkou zkazku, zcela bez fotek, která prošla téměř bez povšimnutí: "Nějaký psychopat mi zničil foťák, kartu a pak mě další psycho oslepil." Podala víc detailů, ale nezáleželo na nich. Celá Cenzura fungovala jako dokonalá past sloužící jejím vlastníkům. Manipulátoři pochopitelně nic neviděli a my nikdy nebyli na záběrech bezpečnostních kamer, byl na nich vždycky někdo jiný. Nic z toho, co psala, se podle dochovaných informací vůbec nikdy nestalo.

"Co teď?" ptal se Peo. V té době se už setmělo a my seděli v Kladivech na pozdní večeři.

"Musíme počkat." Oba jsme věděli, že jsme překročili nějakou hranici, ale bylo nám to oběma jedno. Necítili jsem nic, žádnou empatii, žádnou starost, žádné potěšení. Ta tupá emoční odezva mě trochu vyděsila. Bude to takhle napořád? Bude to takhle až do konce dnů, duše jako neopracovaná hrouda hlíny, uvnitř mrtvá, bez vzrušení a bez jiskry? Pomáhali jsme nakládat bezdomovce do policejních aut pro street cleanery a v tu chvíli to nebyli lidé, jen mršiny připravené k naporcování. Věděli jsme dobře, co se s nimi stane, ale ani trochu to s námi nepohlo.

Telefon zavibroval. "Ruby," hlesl Peo a otočil na mě displej telefonu.

Ruby se z výletu s Firmou vyvlékla s obvyklou nehorázností. V poledne v Kladivech mrkla na telefon: "Anit potřebuje mojí pomoc. Má na skladě dva výměnné studenty z Portugalska, kterým chce ukázal místní pohostinnost, jestli víte, o čem mluvím," mrkla na Pea.

"S kolika lidmi jsi spala za poslední dva měsíce?"

"Ohh," udělala Ruby, založila ruce a hledala odpověď v pavučinách u stropu. "Bylo jich víc než za posledních dvacet devět let. Mnohem víc."

V posledních dnech začala ze svých hédonistických exkurzí se svojí nejlepší kamarádkou v tandemu posílat selfie. Na té poslední byl rozlehlý prostor Anitiny ložnice, Rubiny nahé svaly, bílé cákance na obličeji a v černých vlasech.

"Aspoň ona si něco užívá."

Ze sluchátek pohozených na stole se linula tenká plechová čára hudby. Byl to track Empty & worthless od Nonexistent ideals. Na pozadí eskalujícího postrockového šílenství donekonečna samplovaly verše Elliotovy básně Hollow Men.

We are the hollow men
We are the stuffed men

Kytary kvílely jako skřípání zubů, letěly vzhůru, vzhůru, vzhůru.

Our dried voices, when
We whisper together
Are quiet and meaningless

Všechny nástroje spřažené do hurikánu šplhaly ke katartickému finiši, stupeň za stupněm, vytrvale a s nesnesitelným odhodláním.

This is the way the world ends
Not with a bang but a whimper.

Co se změnilo? Nic.

Najednou jsem si připadal prázdný a napjatý, jakoby na hraně panického záchvatu. Neklid se začal šířit pod plachtou apatie a strnulosti. To jediné zůstalo—buď netečnost nebo panika. Když jsem byl v pohybu, mohl jsem předstírat, ale teď jsem seděl a nemohl jsem před sebou utíkat. Patnáct minut a připadal jsem si hůř a hůř. Vteřinu po vteřině. Cítil jsem, že zbývá dvacet minut do výbuchu paniky a třicet do okamžiku, kdy si probodnu zápěstí. Nechtěl jsem to opakovat, včera jsem ztratil půl litru krve a teď jsem se cítil trochu malátně.

Jeden mladý doktor, kterého jsem potkal na nevědomých cestách v klubu Rx, mi na místě předepsal BZD. Odtrhl jeden list z bločku, který stále nosil v zadní kapse kalhot a vtiskl mi ho do dlaně. Byl platný a v lékárně ho bez problémů vzali.

"Příště objednávej rovnou z Schwartz fab," dodal. V té době jsem ještě nevěděl, co tím myslel, ale teď v Kladivech jsem v z kapsy vytáhl plato BZD, které vypadalo jako kdyby právě sjelo z pásu fabriky, jen místo loga Roche, Novartisu, Mercku nebo Sanofi-Avnetis na něm byl vytištěn černý čtverec s bílou sovou, logo Schwartz fab.

Dotankoval jsem se plnou trojkombinací, zapil to velkým gin\tonicem a čekal.

A pak mě to konečně pohltilo. Cítil jsem vnitřní klid, žádnou bolest, žádné rozřezané předloktí, uvolněný, myslel jsem jasně.

"Co uděláme teď?"

"Odejdeme s pořádnou ránou," odpověděl Peo, oheň v očích.

3. 4. Toho tady už asi nepotkám, žejo?
28. 3. Následoval by mě, kdybych odešel?
24. 3. krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík
19. 3. další běžná hrůza, kterou založila do kartotéky hrůz
18. 3. Stíny začínaly padat kolem hroutících se plamenů
14. 3. Posledních pár dnů byla jen rozmazaná šmouha
8. 3. na rozloučenou s každou duší, pozvanou i nezvanou
5. 3. všechno kdysi bublalo v těhle stěnách
3. 3. svézt se na vlnách blesků
26. 2. pud sebezáchovy v úsporném režimu
24. 2. podívej se na tu sebranku
22. 2. probodal mu krční tepny
20. 2. falešná jména a identity na jedno použití
19. 2. tak proč se nestát poslem špatných zpráv pro neinformované masy
18. 2. výškový tábor
17. 2. ztratili jsme jeden den
15. 2. připraveni střílet do davu
14. 2. polofiktivní polibek & dopad na dlažbu
13. 2. až do setmění vařili napalm
12. 2. převážně jen poslouchal
11. 2. peníze a maso
10. 2. a sjížděla poslední vlnu
9. 2. jako elektrický úhoř v magnetické bouři
8. 2. přes zaťaté zuby mumlal šílené lži