DOOMSDAY PARTY [RSS]
8. 4. žádnou empatii, žádnou starost, žádné potěšení


Ale pak mě všechen ten chlast a drogy konečně koply. Na ničem najednou
nezáleželo.

Už jsem nedokázal fungovat bez BNZ, koktejlu lékařských opiátů a celé palety
stimulantů, jedno proti úzkosti, druhé proti bolesti a to třetí abych měl aspoň
nějakou vůli žít a neudusil se ve spánku. Šlo o metastabilní konfiguraci, která
nemohla vydržet příliš dlouho, ale o to jsem se v tu chvíli příliš nestaral.
Buď jsem měl a mohl jsem fungovat, nebo jsem neměl a propadal jsem se do sebe
jako vločky spáleného papíru.

Celý den jsme strávili zase v ulicích v autě, které patřilo Firmě. Řídil ho
detektiv v civilu a připravoval sběr pro *street cleanery*.

"Můžete sebrat kohokoli? Někoho pro mě?" zeptal jsem se ho.

"Hmm?" udělal nepřítomně, zatímco stále sledoval kraje ulic a hledal známou
špinavou tvář, která byla vybraná ke zpracování. "Koho?"

"Jednu mladou blogerku."

"To je špatný, to půjde jenom těžko. Po ní by se sháněli její rodiče, její
kamarádi a tak."

Ztichl jsem a poškrábal se na levém předloktí převázaném obvazem.

"Ale mohli bysme ji trochu šikanovat," detektiv ožil. "Můžeme ji proplesknout.
Zastavíme ji na ulici, prohrábneme ji kapsy, řekneme, že u sebe má drogy, je
podezřelá z prodeje, sebereme ji na pár dnů, pak se ukáže, že šlo o planý
poplach, že se náš drogový pes pomátnul a s omluvou ji pustíme. Pro většinu
lidí je pár dnů ve svěráku dost strašný zážitek a ona se z toho klidně může
sesypat. To by stačilo, ne? Když zatlačí zpátky, podá žalobu, hodíme to
prokurátorovi z Firmy a ten to zahodí jako by se nic nestalo."

"Můžete to udělat?"

"Jo," prohodil detektiv lakonicky. "Váš malý článek nám udělal dobrou reklamu.
Klienti se jen hrnou a už skoro nemáme koho sbírat z ulic. Něco drobného na
oplátku můžeme zařídit. Řekni, kdo to je, proklepnu ji a uvidíme, co se dá
dělat."

Poslal jsme mu odkaz na její blog. O našem setkání v Cenzuře tam psala, jen
krátkou zkazku, zcela bez fotek, která prošla téměř bez povšimnutí: "Nějaký
psychopat mi zničil foťák, kartu a pak mě další psycho oslepil." Podala víc
detailů, ale nezáleželo na nich. Celá Cenzura fungovala jako dokonalá past
sloužící jejím vlastníkům. Manipulátoři pochopitelně nic neviděli a my nikdy
nebyli na záběrech bezpečnostních kamer, byl na nich vždycky někdo jiný. Nic z
toho, co psala, se podle dochovaných informací vůbec nikdy nestalo.

"Co teď?" ptal se Peo. V té době se už setmělo a my seděli v Kladivech na
pozdní večeři.

"Musíme počkat." Oba jsme věděli, že jsme překročili nějakou hranici, ale bylo
nám to oběma jedno. Necítili jsem nic, žádnou empatii, žádnou starost, žádné
potěšení. Ta tupá emoční odezva mě trochu vyděsila. Bude to takhle napořád?
Bude to takhle až do konce dnů, duše jako neopracovaná hrouda hlíny, uvnitř
mrtvá, bez vzrušení a bez jiskry? Pomáhali jsme nakládat bezdomovce do
policejních aut pro *street cleanery* a v tu chvíli to nebyli lidé, jen mršiny
připravené k naporcování. Věděli jsme dobře, co se s nimi stane, ale ani trochu
to s námi nepohlo.

Telefon zavibroval. "Ruby," hlesl Peo a otočil na mě displej telefonu.

Ruby se z výletu s Firmou vyvlékla s obvyklou nehorázností. V poledne v
Kladivech mrkla na telefon: "Anit potřebuje mojí pomoc. Má na skladě dva
výměnné studenty z Portugalska, kterým chce ukázal místní pohostinnost, jestli
víte, o čem mluvím," mrkla na Pea.

"S kolika lidmi jsi spala za poslední dva měsíce?"

"Ohh," udělala Ruby, založila ruce a hledala odpověď v pavučinách u stropu.
"Bylo jich víc než za posledních dvacet devět let. Mnohem víc."

V posledních dnech začala ze svých hédonistických exkurzí se svojí nejlepší
kamarádkou v tandemu posílat selfie. Na té poslední byl rozlehlý prostor
Anitiny ložnice, Rubiny nahé svaly, bílé cákance na obličeji a v černých
vlasech.

"Aspoň ona si něco užívá."

Ze sluchátek pohozených na stole byla slyšet tenká plechová linie hudby. Byl to
track *Empty & worthless* od Nonexistent ideals. Na pozadí eskalujícího
postrockového šílenství donekonečna samplovaly verše Elliotovy básně *Hollow
Men*.

> We are the hollow men > We are the stuffed men
Kytary kvílely jako skřípání zubů, letěly vzhůru, vzhůru, vzhůru.
> Our dried voices, when > We whisper together > Are quiet and meaningless
Všechny nástroje spřažené do hurikánu šplhaly ke katartickému finiši, stupeň za stupněm, vytrvale a s nesnesitelným odhodláním.
> This is the way the world ends > Not with a bang but a whimper.
Co se změnilo? Nic. Najednou jsem si připadal prázdný a napjatý, jakoby na hraně panického záchvatu. Neklid se začal šířit pod plachtou apatie a strnulosti. To jediné zůstalo - buď netečnost nebo panika. Když jsem byl v pohybu, mohl jsem předstírat, ale teď jsem seděl a nemohl jsem před sebou utíkat. Patnáct minut a připadal jsem si hůr a hůř. Vteřinu po vteřině. Cítil jse, že zbývá dvacet minut do výbuchu paniky a třicet do okamžiku, kdy si probodnu zápěstí. Nechtěl jsem to opakovat, včera jsem ztratil půl litru krve a teď jsem se cítil trochu malátně. Jeden mladý doktor, kterého jsem potkal na nevědomých cestách v klubu Rx, mi na místě předepsal BNZ. Odtrhl jeden list z bločku, který stále nosil v zadní kapse kalhot a vtiskl mi ho do dlaně. Byl platný a v lékárně ho bez problémů vzali. "Příště objednávej rovnou z Schwartz fab," dodal. V té době jsem ještě nevěděl, co tím myslel, ale teď v Kladivech jsem v z kapsy vytáhl plato BNZ, které vypadalo jako kdyby právě sjelo z pásu fabriky, jen místo loga Roche, Novartisu, Mercku nebo Sanofi-Avnetis na něm byl vytištěn černý čtverec s bílou sovou, logem Schwartz fab. Dotankoval jsem se plnou trojkombinací, zapil to velkým gin\tonicem a čekal. A pak mě to konečně pohltilo. Cítil jsem vnitřní klid, žádnou bolest, žádné rozřezané předloktí, uvolněný, myslel jsem jasně. "Co uděláme *teď*?" "Odejdeme s pořádnou ránou," odpověděl Peo, oheň v očích. 3. 4. Toho tady už asi nepotkám, žejo? Překročil jsem pomyslnou čáru a najednou jsem byl *uvnitř*, křik, hluk, hudba, lidé, elektrická atmosféra. Miloval jsem ty momenty, kdy město ožilo jako jeden obří organismus, kdy ulice byly napěchované šílenstvím, přetékaly aktivitou, kdy se všechno seběhlo do jednoho místa a jednoho okamžiku a jiskry se daly vykřesat všude. Ve městě se běžel půl-maraton, plazil se starými ulicemi jako dvacetikilometrový had, rozeklaný a stočený do sebe, jako uroboros začínal tam, kde končil. Když jsem vystrčil hlavu z východu metra, viděl jsem barikádu lidí a osm tisíc závodníků, kteří se dávali do pohybu, podobní utrženě lavině, která smete všechno, co se jí postaví do cesty. Peo pobaveně žvýkal ranní dávku prvního nikotinu. "*Lovely*," hlesl. Propásli jsme start, to bylo jisté. Nepřišli jsme kvůli závodu, chtěli jsme chaos, potřebovali jsme zabít čas. Zabrali jsme místa v otočce, usadili se za barikády s mocnými teleobjektivy a čekali. V plánu bylo dostat se tak blízko akce a být tak otravní, že nás organizátoři budou muset vyhodit. S eventualitou, že velkým teleobjektivem srazíme běžce na prvním místě a zamícháme se stupni vítězů, bylo nutné počítat. Až se na nás seběhne krvežíznivý dav, zapálíme dýmovnice, vytvoříme přehradu kouře, stáhneme se zpátky do labyrintu metra a zmizíme. Když ani to nepomůže, bude čas spustit palbu do davu a vybalit cihlu plastické trhaviny. To všechno jen proto, abychom našli klid duše před večerním sestupem. Bohužel jsme zabrali místa na druhé straně zatáčky - výborný spot pro telefoto portréty běžců, ale zlé místo pro fyzickou diverzi. Hlavní blok běžců se prohnal kolem. Světová špička svalů a těl pracujících jako precizní stoj zmizela za ohybem ulice. Přestala existovat. Po dvou nebo třech hodinách spánku jsem byl příliš líný a apatický, abych se na strategickém postavení snažil něco změnit. Měl jsem s sebou pásku s logem Revolveru, ale s tou jsem mohl jen někoho uškrtit. V tomto prostředí neměla žádnou moc. Po prvním bloku přišlo ticho, ulice zela prázdnotou, profesionálové se prohnali kolem, prach z jejich podrážek si zase začal sedat. Chvíle klidu. "Co teď?" otočil jsem se na Pea. Líně se opíral o barikádu, nepřítomně zíral před sebe, jako studená ještěrka, pomalu se nadechl a pokrčil rameny. Nezáleželo na tom. Počkali jsme. Nejrychlejší běžci z pomalé většiny se začali blížit, zatím jen několik, jako předzvěst roje, ale počty rychle sílily. Za pár minut se ulicí valil souvislý proud těl a potu, každý další pomalejší než ten předchozí, ale stále v pohybu, stále s nasazením. Velice rychle to přestal být závod a stala se z toho oslava. Kolik běžců mělo nějakou šanci zvítězit? Možná dvacet z prvního bloku. Zbývajících osm tisíc nemělo žádnou naději, ale přesto běželi. Staří, mladí, lidé tak strašlivě mimo vrcholovou kondici, jak to bylo jen možné, zamračené, seschlé tváře, které v životě něco viděli. Začali se objevovat první recesisté a podivné charaktery. Kolem proběhl někdo v kostýmu mrkve, jeden chlap v saku, piráti, paruky, vězeňský mundůr, zahlédl jsem jednoho kněze z Církve Omylů. Kvůli nim se vyplatilo čekat, oni tvořili barvitou duši celé extravaganzy. Blok profesionálů se prohnal polovinou závodu za pár vteřin, ale na nich nezáleželo, je jsem nechtěl vidět, chtěl jsem pozorovat masiv běžců za nimi, oněch dolních 99%, oni byli zajímaví, inspirující, dávali naději. Pak se začaly objevovat hloučky běžců s vozíky, vezli děti s postižením mobility, běželi za ty, kdo nemůžou. Ve stínu profíků se slavila humanita, lidskost a solidarita. Zase jsem si připadal jako člověk. Naděje existuje, optimismus není mrtvý. Dav se začal ředit lidmi s medailemi a ve stříbrných termo-dekách jako alobaloví supermani. Na rohu zastavilo policejní auto, okýnka stažená, strážník se slunečními brýlemi se vyklonil: "Nechcete si nasednout?" Poslední nádech, zavřít oči, následoval ponor do kalných hlubin. Reportáž pro Rev mag o *street cleanerech* neskončila u jednoho drobného článku. Chtěli víc informací. Minule jsme přihlíželi tomu, co dělají s bezdomovci, které seberou z ulice a když jsme byli v tom, zapojili jsme se do procesu a prostřelili pár končetin hřebíkovací pistolí. Teď bylo v plánu s otupělými pohledy sledovat sběr a čištění ulic. "Jo, žádný fotky, plz," procedil skrz koutek úst policista. Rozpřáhl jsem ruce, jako kdybych chtěl říct, že to je jasná, že přesně tak to bylo domluvené. "Bylo by špatný, kdyby byl někoho z našich vidět ve služebním," dodal přesto příslušník zákona. *Někoho z našich.* Konspirace se začala rozmáhat složkami zákona jako rakovinná chobotnice, skoro každý v tom jel nebo věděl o někom, kdo napomáhá sběru. V celé operaci se točily slušné peníze, ulice byly o něco čistší a všechno se konalo v pracovní době, dvakrát zaplacené, jednou černými penězi, podruhé státem. "Co se stalo s tím, kterého jste vzali minule?" zeptal se Peo. Příslušník zákona se podrbal na bradě. "Toho," rozpomínal si pomalu, jako kdyby všechny vzpomínky byly přikryté tlustou vrstvou preventivního alibi, "jsme vyčistili od DNA, napěchovali flunitrazepamem a vyhodili ho v Pardubicích. Byl zmatený a poblázněný, skončil ve cvokhausu." Zákon se potlačovaně zasmál. "Dostali z něj jen zmatené skřeky. Byl úplně mimo." Když to řekl, nic jsem necítil. Mohl mluvit o kusu masa a mělo by to stejný dopad. "Stejně nemůžu uvěřit, že nás tu jen tak vozíte v policejním autě a o všem takhle otevřeně mluvíte." Peo se snažil udržet linku hovoru. Meta-syndeum začínalo vyprchávat, pod kůži se mu plížily první nevolnosti a slabost, jeho řeč byla trhaná a nucená. "Jo to je v pořádku," samolibě se zasmál zákon. "Děláte Firmě dobrou reklamu." Zatočil, nadechl se a pokračoval: "I když je pravda, že probíhá interní vyšetřování. Ale člověk, který vede inkvizici, byl obviněn z toho, že v tom jede, a bude co nevidět sesazen. On není z Firmy, ale nahradí ho jeden z našich, který nic nenajde a vyšetřování ukončí." Hodinu jsme křižovali ulicemi ve snaze najít dnešní cíl na kterém si pochutná nějaký bohatý hlavoun nadnárodní korporace. Nemohli jsme ho najít. Pochůzkáři z Firmy ho včera legitimovali. Identita seděla, obýval stále stejné místo na lavičce před nádražím, měli v plánu ho dneska skřípnout, ale najednou se ztratil. "A co třeba tohohle?" ukázal jsem na ožralu, který spal na lavičce, když jsme se vrátili zpátky a stáli na rohu Washingtonovy ulice. "Ten tady taky vždycky posedává, opilý krabicovým vínem. "Jo, proč ne?" prohodil zákon, tlačila ho uzávěrka, měli sebrat jednoho z ulice a klienti se už chystali vyrazit na kraj města do průmyslových hal. "Nasaďte si tyhle," hodil k nám na zadní sedačku dvoje zrcadlové pilotní brýle. "Pro jistotu." Firma mohla mít celé město pod palcem, ale stále museli operovat s obezřetností. Zákon vystoupil. Sledoval jsem, jak probudil opilého bezdomovce, chvíli se s ním bavil a už ho v poutech odváděl do vozu, stále jen napůl při vědomí. Zákon si sedl za volant a zakřenil se. Všechno šlo podle plánu. Odvezl ho za město. Na prašných cestách čekala dodávka s chlapi v overalech a maskách, opírali se o kapotu a kouřili. "Pamatujete si naše novináře?" zeptal se s širokým úsměvem zákon. Muži klidně přikývli. Všechno bylo v pořádku, nic nebylo třeba vysvětlovat. Pamatovali si nás z operace z hřebíkovací pistolí. Jeden z nich ukázal palcem za sebe k zadním dveřím dodávky a věci se daly do pohybu. Dva vzali bezdomovce a naložili do dozadu. Peo prsty naznačil, jestli někdo z mužů v overalech nemá cigaretu. Jeden z kapsy vytáhl krabičku a připálil Peovi. "Jak to šlo?" zeptal muž se pak, když jsme seděli v dodávce. "Hladce," odvětil Peo a vyfoukl dým. "Je to jiný chlápek, než na jakého měli posvíceno, ale..." Nedořekl a nadechl se nikotinu a dehtu. Všem bylo jasné, co to znamená. Další ztracená duše zmlácená do krve, vyplavená na pobřeží neznámého města, chrlící poblázněná slova o chemicky zapomenutém únosu, která nejspíš skončí v ústavu. Zničené tělo, zničená duše, vybraná rukou osudu. Později Firma začala s vertikální integrací a obsadila pozice psychiatrů, kteří dělali posudky, aby zjednodušila chod celé operace. "Jsou vždycky takhle klidní?" zeptal se za chvíli Peo, když se na horizontu rozevřel chřtán průmyslové zóny. "Někdy," pokrčil rameny muž v overalu za volantem. "Když se vzteká, tak ho zmlátíme. Už je na cestě, tak na tom moc nezáleží." "Hmm," udělal Peo souhlasně, jako kdyby to dávalo perfektní smysl, ale v jeho zabručení nebyla žádná emocionální odezva. Zastavili jsme u známé haly z neúprosného šedého plechu. Tady končila naše propustka. Tentokrát jsme mohli být jen venku. Klient si nepřál žádnou extra pozornost. Postávali jsme u dodávky a kouřili, zatímco muži v overalech vedli bezdomovce, kterému stále ještě nedocházel jeho osud, dovnitř haly. Na štěrku zastavilo černé BMW. Za dvě hodiny bylo po všem. Muž v overalu vyšel ven, čistil si ruce kusem hadru a tvářil se spokojeně. Neřekl nic, jen nabídl cigaretu. "Jak to šlo?" ptal se Peo na cestě zpátky. "Hmm," zahučel muž v overalu s očima upřenýma k vozovce. "Nepříjemná záležitost. Došlo na škrcení tkaničkami od bot. Chlápek úplně zfialověl. Hmm." A to bylo všechno. Zpátky v hlavní tepně města jsme zapluli do baru Cenzura, dvě velké vodky na kamenech, pomalu jsme přemítali, co se stalo a co o tom napíšeme. Teď to nepůsobilo tak drasticky jako minule, skoro mi připadalo, že není *co* psát. Poznali jsme proces, fungoval bez závad jako namazaný stroj. Pak se v Cenzurě pod Prvním Ohněm ukázala Ruby. "Kdes byla?" "Anit nutně potřebovala pomoct s jedním kamarádem." Kolem posledního slova udělala vzdušné uvozovky. "Však to znáte: Ve třech je to vždycky lepší." Naklonila se blíž. "A řeknu vám, ona nemá žádnou fyzičku, potřebuje někoho do tag týmu, aby to stálo aspoň za něco." Zachechtala se a poručila si špinavé vodka-martini. "Jak to šlo?" "Pamatuješ si toho dědka, který na lavičkách před hlavákem četl poezii?" Peo odpověděl otázkou a kousal si při tom záděrky. "Jo," Ruby se napila z nízké masivní sklenice a nostalgicky se zavzpomínala. "On sedával na lavičkách v Sherwoodu od dob, kdy jsme chodili na vysokou." "Tak toho vzali, je rozlámaný na třísky." Peo se zaklonil a podepřel hlavu rukama. Rubin výraz ve tváři s nezměnil. Stále z ní vyzařovala příjemná záře. "*Fuck him*." Odfrkla. "Toho tam už nepotkám, žejo?" Peo zakroutil hlavou, uvnitř mrtvý. S těmi slovy na patře jsme se nechali unášet plameny Prvního Ohně k půlnoci, nikde žádná známá duše, kněží z církve omylů nebyli k nalezení, Ztracení Hoši ve fezech byli ztracení, 23:57:30 jsme si připili čistou vodkou z půllitrů. Pamatuji si pak, jak jsem krvácel z levého předloktí, velká jizva připomínala šlic na kůži kaučukovníku, kýval jsem rukou a otevíral a zatínal prsty, aby krev proudila. "Připrav se," vydal jsem pokyn. Peo natáhl ruku a rantlem sklenice seškrábl tuhnoucí krev do sklenice vodky a ledu. Za chvíli jsme před sebou měli tři nádoby s rudými chuchvalci. Ruby sledovala obsah sklenice proti světlu. "Tohle je nechutný. Je to jako kanibalismus pro nerozhodný. Tohle ještě před chvílí byla tvoje tkáň. Na zdraví." Chuchvalce připomínaly plíseň, která za několik dnů vyroste ve sklenici sladkého nápoje. Napili jsme se. "Vidíš tamhletu holku," strčil do mě nenápadně Peo a koutkem oka ukázal na dívku, drobná postava, blond vlasy, zelené kalhoty s bílým páskem, modré dlouhé rukávy. "Pořád na nás zírá a fotí. Je na čase ji provětrat." Sehnul se a z batohu vytáhl pár věcí. S připravenými nástroji destrukce se k ní přitočil. "Ty jsi fotoblogerka?" zeptal se s tváří andílka, ale než stačila odpovědět, dal se do práce, chladně a mechanicky, stále však udržoval oční kontakt, na tváří příjemný úsměv. Vzal ji foťák, nasadil na něj starý blesk, který měl vysoký spouštěcí proud, jednou spustil, záblesk a tenký zápach spáleného křemíku. Přetočil stroj, vytáhl z něj paměťovou kartu, přiložil ji na kontakty malé krabičky, která byla tvořena jedním velkým kondenzátorem, ozvalo se tlumené lupnutí, data na kartě spálená na křemíkový popel. Založil ji zpátky, sejmul blesk, právě včas na reakci na její repliku. "To je zajímavé," řekl s vyhaslýma očima, příjemný úsměv zmizel, tvář mu splaskla. Deset vteřin a stihl zničit její stroj a její práci. Vrátil se zpátky pít chuchvalce ztuhlé krve a nechal ji samotnou s její novou situací. Za chvíli přišla blíž, aby něco řekla, ale Ruby ji vrazila blesk do očí a oslepila ji. Ona dívka byla fotoblogerka, která právě objevila bar Cenzura a chtěla z něj udělat pár fotek a něco o něm napsat. V té době jsem ještě nevěděl, že o pár dnů později bude sedět v cele a čekat na rozhodnutí zlovolného soudu, zcela v libovůli Firmy, který bude čekat na to, co řeknu já. 28. 3. Následoval by mě, kdybych odešel? Všechno od okamžiku, kdy jsme se před půlnocí připili na apokalypsu, byla jen rozmazaná šmouha. Odložil jsem sklenici vodka-martini špinavého jako štěrk do moře křenících se kněží z Církve Omylů. Včera jsme porušili poslední pravidlo, zlomili poslední pečeť, atavistické časy volaly, nic nefungovalo, byl jsem unavený, prázdný, připadal si bez krve, bez energie, bez morálky, bez naděje ani síly pokračovat dál, mohl jsem skočit tady a teď. V peněžence jsem stále nosil tu plechovou destičku velikosti kreditní karty nabroušenou jako břitva. Dva tahy do krčních tepen. Proč to odkládat? Kolikrát jsem se pokusil zabít? Dvakrát, co si pamatuji, možná třikrát, všechno se to slévalo, nemohl jsem se soustředit, předávkování opiáty, jednou postřelený, pár minut klinicky mrtvý. Tolik pokusů a tolik šancí, ale stále jsem se plahočil údolím agonie. Už nic nebyla pravda. Na ničem nezáleželo. Konec dnů vítá připravené, proaktivní se dostanou do přednostní fronty na spasení. Kdo obětoval maso bezbranných, nemohl být nevinný. Nezůstala víra. Myšlenky se mi převalovaly v hlavě jako tlustí parazitičtí červi. Zaryl jsem si roh nabroušené karty do krku. Žádný pohyb, jen jsem tlačil zaoblenou hranu skrz kůži. Necítil jsem nic, žádný tlak, žádnou bolest. Peo se na mě podíval zpod zamračené linky obočí. V ruce si pohrával se svojí kreditní břitvou. Následoval by mě, kdybych odešel? Já za ním už jednou šel. Přikryl jsem si ránu rukou a zpod dlaně začala téct krev, pomalu jako tuhnoucí asfalt. Ruby si všimla temného lepkavého karmínu. Přeskočila kněze, přisedla si blíž, dřepla si na židli jako duch opice, skrčená, lokty na kolenou, nic neříkala. Z kapes džín vylovila několik plat MS. Měla toho s sebou požehnaně, taky na ní nejspíš začala doléhat tíha a rozhodla se připravit na těžké dny po smrti morálky. Na desku stolu vylámala hromadu tablet a začala je drtit dnem sklenice. Mohlo tam být padesát nebo šedesát jednotek průmyslové síly, ještě teplých z černé továrny v Polsku, všiml jsem si ražení 1000MS, proboha. Když rozdrtila první várku z kapes vylovila další volně ložené hroudy MS a rozemlela je do rostoucí hromady neurochemické smrti. Z prstů mi vytáhla kartu-břitvu se zaschlým škraloupem černé krve, hromadu MS rozdělila na tři části, jednu seškrábla a překlopila mi ji do drinku. "Poslední tanec," pohnula přísnými rty, které čekaly na poslední propustku Ve vzduchu jsem zakroužil mléčnou vodkou, a v duchu neobratně počítal. Mohlo jít o terminální dávku MS, nevzpomínal jsem si, kolik miligramů bylo LD50, ale v každém případě tohle bylo rozhodně víc. Klepaly se mi ruce, poslední nádech, poslední výdech, napil jsem se, do poslední kapky, dnem vzhůru, cítil jsem syntetickou hořkost nasáklou smradem nemocničních podlah, napili se i ostatní, v hlavě mi začal hrát Avatar od Swans, *Your life is in my hand, Your mind is in my eye, Your eye is in my eye* a pomalu jsem roztával, tíha a tenze mi mizela z rukou, nohy mě začaly brnět, neklid v žilách, socha se drolila, těžký dech, osm minut a padesát jedna vteřin k finále. "Let's get this shitshow on the road." Ruby vyskočila na nohy. Zmizeli jsme, vypletli jsme se z klubka poblázněných kněží na plavbu ulicemi, neměli jsme žádný plán, žádný neexistoval a ani existovat nemohl, slovo "naposledy" už neznělo tak zvláštně jako dřív. Město bylo cizí a lhostejné, jako staří hříšníci, kteří se tváří, že minulost není a nikdy nebyla, protože jen když předstírají, že zapomněli, se můžou podívat do zrcadla. Nebyl jsem unavený, nebyl jsem nic, jen hlubokomořská ryba plavající ve zkumavce. Stále jsem si svíral prosakující krk, který pomalu bublal temnými perlami. Nikdo si toho nevšiml, nikoho to nezajímalo, noční armády pochodovaly ulicemi s hlavami sklopenými a očima naladěnýma na frekvenci mimo hmatatelnou realitu, svět se vyfukoval jako prasklý balón, spadal do sebe, asfalt se vlnil jako mokré hadry. Vletěli jsme do Rx, do podzemních pater fialového saténu a měkké kůže, kterým otřásal EDM remix Turangalîla symfonie, s každým beatem se mi rozostřilo vidění, srdce mi bušilo rychle a ledabyle, tohle bylo doupě, kde se žilo tempem 400 euro za hodinu, ženy v šatech, které nebyly nikdy dostatečně formální a odhalovaly víc masa než skrývaly, muži v temných oblecích, tenkých kravatách a precizních sestřizích, sledovali naše vyšinutá těla, nasaďte na ně masky a možná jsme s nimi včera prolili krev. O jedno patro níž jsme narazili na Anit a její známé, kteří pracovali jako PR pro otrokáře, zběhlé státy, překupníky zbraní a teroristy, všichni do posledního psychopati a patologičtí lháři, mladí a krásní lidé bez duše, bez emocí, skelné oči plné podvodů, mohli nám dát kontakty na své klienty, mohli jsme si vyměnit poznámky, na budoucnosti záleží jen tehdy, pokud v tom jsou peníze, dneska výplata, dluhy zaplatí někdo jiný. Okamžitě jsme si padli do noty. Ruby skočila na kožené sofa vedle Anit a objala ji, její tělo hořelo, kůže prosvítala plameny. "Co se děje?" zeptala se Anit. Ruby se naklonila, až se jí rty dotýkala ucha a zašeptla: "Třicet tisíc." "Třicet tisíc, co?" Anit se hloubavě zamračila. "Hlavně neříkej..." Ruby přikývla, tektonické pláty se sunuly jako želé, víno s psychopaty a sviněmi, G\T, whisky, kterou osobně destiloval George Washington v sudu z Kristova kříže, příšerně naživu, probuzení krakenové, všechno do sebe zapadalo jako masivní ozubená kola mechanické velryby, kdo nezhřešil ať hodí kamenem, nikdo se nepohnul, jen někteří si to přiznali. "Kolik by stála malá armáda? Je čas na převrat." Jen se zasmáli, všechno se dalo koupit, quarterGod stále velel svému vojsku žoldáků, protékali trhlinami společnosti, k dispozici na zavolání, dvacet chlapíků s automatickými zbraněmi, připraveni vzít útokem parlament a pověsit prezidenta na pouliční lampu. Pamatuji si, že jsem tancoval. Seběhl jsem do podpalubí, daleko pod ochozy postavenými z lepkavých lží pro vysoké kasty, *high flyiers*, *high rollers*, iluze pro horní škraloup jednoho a půl procenta a jejich doprovod, Anit to táhla s nimi, připravená na postel s politiky olezlými plísní korupce. Tak ona fungovala, tak žila, tak si vydělala první milion, jednu noc v posteli, druhý den prodat dary na ebayi, její psychopati a svině byli profesionální přitakávači, kývali hlavami ve směru peněz. Dole to žilo orgastickým rytmem bez naděje. Turangalîla a elektro, anachronismus na maximální možnou hlasitost a já se hýbal, poprvé po miléniu, poprvé bez otěží, naděje byly překážkou, ale ne teď v moři zpocených těl, naposledy bez pohledu dál, oči ztracené uvnitř v peristaltických stroboskopech, všichni tihle lidé, za dvě a půl minuty mrtví. "Tak kolik za tu špinavou bombu?" Každý znal někoho, každý měl kontakt. Trhavé vzpomínky, jako okraje roztřepeného plátna, slunce se zasekávalo, na obloze mrtvé pixely, místa a časy se staly jedním, pamatuji si vůni Kladiv, opilé cizince v HG, ztracené duše v Úkrytu, nekonečné panoptikum města, které se táhlo od horizontu k horizontu, nikoli v prostoru, ale v čase. Pamatuji si na Uprchlíky z Corporal Cortex, plánovali jsme do vodáren pumpovat GRRBW a pak sledovat jak společnost po zádech padá do vod zvířecích instinktů a policejní těžkooděnci čistí ulice a na místě kastrují každého, kdo na sobě nemá kalhoty, sex je přečin číslo jedna, postaven mimo zákon dokud se situace neuklidní. Zase zpátky v Rx pod klenbou rozeklaných světel, hlavu zvrácenou do sebe, tělo na volnoběh, autopilot neunesl pomyšlení na nastavený kurz, zbláznil se a zastřelil, velitelským můstkem se proháněly chuchvalce slámy, v ohlodaných žebrech mrakodrapů se začaly usazovat masivní zmutované sovy s tváři Orsona Wellese, vídal jsem tváře známé zpod koberce vědomí, vyměnili jsme si obřadní pozdravy a podání rukou, která měla čtyři předehry a hlavní akt vedl k vykloubení zápěstí, ve dlani mi skončil papírek s schématem jaderné bomby na jedné straně a kubánskou vlajkou na druhé, nic se nezměnilo, realita neexistovala, nic ji nemohlo nabourat ještě víc, co nikdy nebylo naživu, nemohlo zemřít. Ruby se bavila s bandou mediků, nahazovali se vzájemně defibrilátory, znali kliku zubařů, kteří do Republiky pašovali BNZ. "Tak co tady máte," řvala jim do ucha přes kalnou hudbu, která omotávala konečky nervů smirkovým papírem. Pak odešla. Seděl jsem v kladivech s Peem a dvěma dívkami, z ulic se dovnitř valila přívalová vlna švábů. V CR jsme našli Rusa, který měl na skladě spoustu hříchu, ceny byly rozumné, zvlášť pro ty, kdo nakupovali v objemu za velkoobchodní částky, musel si najmou asistentku, aby zvládl ten objem zakázek. Do Rx jsme vklouzli jako do spodních pater sliznic obrovské sépie, odřená realita skel, záchodky pod fluorescenčními světly, břitvou-kartou jsem uhlazoval linie, dívka se sehnula, nasála, narovnala se jako jiná osoba a vrhla se na mě, světla nikdy nevyhasínala, první oheň žil v lidech, neklidných hlavách lapajících po teplu a bláznivém štěstí, byl jsem tam, zbaven svobodné vůle jako pes se vzteklinou, který musí kousat, musel jsem být v peci posledního soudu, rozlámaný do posledního dne, dokonce i Anit sklouzla po požární skluzavce dolů do ohňů a snažila se ze všech sil zapomenout aspoň do rána, které přicházelo příliš brzo, příliš náhle, vyklidit pozice a čekat do dalšího výstřelu. Na popud Rev magu jsem se bavil s jedním polským teroristou v černém kulichu, rozhovor se brzo svezl k logistickým otázkám revoluce, kde sehnat dost lidí, dost zbraní a trhavin. Povstání začínala s málem, zažíhali je samotní plukovníci Kurtzové s legií věrných a od nich se začaly šířit jako provazce pavučin a infikovat srdce nevinných. "A co kdybychom zneužili už existující organizaci pro vaše účely?" zeptala se Ruby a myslela tím Církev Omylů, ztracené hochy, Čtyřicet tisíc slepých opic nebo kohokoli jiného, kdo už fungoval v utajení. "Trochu je popostrčit a pak sledovat jak se sežerou vlastní setrvačností." V té době jsme seděli na střešní terase nějakého klubu, vstup jen pro horní procento v každém oboru - byznys, krása nebo hrůza, nezáleželo na detailech nebo akreditaci, každý dobrý se protáhl dovnitř, co jsem tam dělal já, nebylo jasné. Anit se bavila s jinými zlatokopkami, vyměňovali si tipy a triky a plánovali nájezdy na nadržené hejly aspoň s jedním megaeurem na účtě. Slunce se přiblížilo horizontu a skoplo mě zpátky do strojoven Rx mezi dělníky lopotící se u kotlů eskapismu, vyhazovač mě poznal už z dálky, bokem pracoval pro Poláka v černém kulichu, vázal kabely k plastickým roznětkám, stará slupka, známé maso, loupalo se jako seschlá kůra, každý měl kontakt, každý znal kupce. "Jako obvykle," naklonil jsem se ke klukovi, který studoval na vysoké organickou chemii, podali jsme si ruce, mezi prsty mi zůstal malý balíček. "Tebě jsem potřeboval vidět." Jedno obratné gesto, známé tváře, jedno kolečko drinků, potřebujeme klid mezi počmáranými kachlíky, hudba začala sílit uvnitř, náběžná hrana, drop, ráno. Probudil jsem se na matraci v dezolátním bytě. Byl jsem zesláblý a rozhlížel jsem se jako studenokrevný plaz za lednového rána. Slyšel jsem, jak Peo zvracel na záchodě. Od chvíle, co jsem se naposledy podíval na hodinky nebo usnul, uběhly čtyři dny. Nic se nezměnilo. 24. 3. krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík Probudily mě vibrace. Rubin telefon zvonil pohozený na zemi, jeho majitelka nikde v dohledu, byt prázdný, matrace vychladlé, jen kabely se po zemi stále svíjely jako električtí hadi. "Chcete se dívat jak zbijou pár bezdomovců?" zeptal z telefonu hlas s francouzským přízvukem. "Bůh přece jenom existuje," zamumlal jsem pro sebe. Večer jsme stáli na pobřeží Vršovické ulice - všichni tři oblečení do sak s tenkými kravatami, dokonce i Ruby, jako tři rváči, černé rukavice a na pažích pásky s logem *La Revolver De Verre*. Ta šedá silueta zbraně na černém pozadí fungovala jako univerzální vstupenka. Dokázala otevřít mnohé dveře, které vedly pokaždé do stejné místnoti - k násilí, nebezpeční a chaosu. Revolver ani jinak nefungoval. Byl to francouzský magazín, který si vybudoval pověst investigativní žurnalistikou, která šla za hranice vkusu, morálních zásad a často i zákona. Když svět šel do hajzlu, lidé z Rev magu byli u toho, byli součástí v gonzo stylu a dost často rozdmýchávali plameny, všichni postradatelní, hnaní spíš touhou po sebezničení než nějakým hlubším žurnalistickým instinktem. Nedávno se Rev magu podařilo přes Margaras Unlimited - tajnou službu bez státní příslušnosti - získat kontakty na skupinu, která si říkala *street cleaners*. Začali jako parta dobrovolníků, která pomáhala špíně, jak říkali bezdomovcům, z ulic měst. Brzy si ale uvědomili, že když ohnou původní byznys plán, může z toho něco kápnout. Bezdomovci většinou nikomu nechybí, nikdo se po nich neshání a když zmizí, prostě zmizí. Po nocích začali z ulic sbírat bezdomovce, svážet je do průmyslové haly za městem a připravovat je pro bohatou klientelu, která si chtěla vybít své těžce placené frustrace na smrdutém mase a špinavé krvi. Nikdy nikoho nezabili a ráno pomlácené duše zase vyhodili na ulici a nechali je třást ve strachu, kdy přijde další sběr. Dneska jsme nevypadali jako novináři, dokonce ani ti z Rev magu, kteří jsou většinou hrubší parta, ale jako sebranka z ulice. Ruby byla zmlácená, měla modřiny v obličeji, které pomalu začínaly černat. Já měl pravačku v obvazech, pár nakřápnutých kloubů. Pea na tom byl nejlépe a jen ho bolelo za krkem a chodil s hlavou mírně zkosenou do strany. Za chvíli u nás zastavilo černé auto. Nasadili jsme masky a ponořili se mezi další muže v černých sakách, rukavicích a maskách. Ruby ukázala na logo Revolveru, Peo zvedl foťák a blesk. Jeden z mužů přikývl a ulice se začala míhat za okny. Uvnitř byl jiný svět než venku, byla to gentrifikace v malém měřítku, venku rozklad města, uvnitř realita pečlivě konstruovaná pro horní jedno procento. Všechno se dalo koupit a všechno se taky kupovalo. Nikdo nemluvil, povaha naší domluvy byla všem jasná a všichni s ní souhlasili. Nebylo třeba nic dalšího objasňovat. Zastavili jsme na kraji města, v zóně nekonečných plechových hal rozprostírající se od horizontu k horizontu. Vznášela se nad ní nezměrná bezútěšnost, která přes den tepala industriálním rytmem, ale v noci usínala mělkým spánkem. Slyšel jsem vlaky a připadalo mi, že když bych se postavil na špičky, mohl bych na horizontu spatřit obří mechanické brouky z nákladního nádraží, ale ze všech stran nás obklopovaly vysoké plechové ploty. Vešli jsme dovnitř s lehkou ozvěnou, mezi dvěma lampami na stojanech seděl otrhaný muž. Byl přivázaný k židli, ruce za zády, v ústech roubík. Kolem postávalo pár chlapíků v pracovních overalech. Ve tmě jsem viděl plamínky cigaret. Klient přišel blíž, obklopený *street cleanery* v oblecích. Muži v overalech ho zvedli na nohy. Klient se k naklonil, změřil si ho pohledem, odfrkl si a vrazil mu koleno do břicha. Bezdomovec se svalil na zem, rezignovaně, jakoby bez energie na vzdor. Zapadl do ozubených kol stroje, kterému nemohl vzdorovat. Muži v overalech klientovi podali baseballovou pálku a ten se pustil do práce. Prostor naplnily rány a tlumené sténání. Bezdomovec se skácel na zem, jeho krvácející tvář sklouzla do kužele žlutého světla. "Tohle znám. Už párkrát po mě na Hlavním chtěl drobné," prohodil jsem, spíš pro sebe než pro někoho jiného. "Mám ho nechat?" zeptal se klient s nečekaným soucitem. "Klidně to odvolám a nechám si sebrat někoho jiného." Spasení se očividně dočkali jenom ti, kdo mají kontakty. "Ne," řekl jsem a vlastní hlas mi zněl cize, jako vzdálené dunění zvonu. "Jen ho rozlámej." "Neměli bysme to odvolat?" ptal se Peo jako slábnoucí hlas morálky. Neodpovídal jsem. Mlčky jsem sledoval bezdomovce. Krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík. Čtyři chlapíci v černých oblecích s černými koženými rukavicemi ho drželi u země a zaklekávali mu ruce. "Ne," odvětil jsem pomalu. "Nemá to smysl. Nic nemá." Jeden ze *street cleanerů* byl důstojník policie. To on kývl na návštěvu z novin. Šlo o taktický manévr, který měl ukázat, že se ničeho nebojí a budou pokračovat v čištění ulic dál. Publicita pro ně nebyla hrozbou, byla to dobrá reklama. Za chvíli jeden muž v overalu přinesl elektrickou hřebíkovací pistoli. "Zlatý hřeb večera." Někdo ze tmy se zlostně zasmál. Klient vzal hřebíkovač a zatímco muži v overalech bezdomovce drželi, aby se nemohl hýbat, klient přiložil hlaveň průmyslového nástroje k lýtku. "Chcete ho nechat vykrvácet?" přerušila ho Ruby. Klient odmítavě zakýval hlavou. V tom jednoduchém pohybu byla zakódovaná zlověstná jistota, že mu všechno kromě vraždy projde. "Tady má tepnu, kterou byste neměli prostřelit." Na odhaleném lýtku prstem načrtla čáru od ústí hřebíkovače. "Jsi medik?" zeptal se klient. "Jo, vystudovala jsem zdrávku v Guantanámu," zachechtala se Ruby. Klient posunul ústí, zaryl ho do kůže a mrkl na Ruby, jako kdyby si žádal zdravotní posudek. Ruby mlčky přikývla. Hřebíkovač sykl a bezdomovec zasténal, jeho nářek byl tlumený hadrem roubíku. "Nikde nestříká žádná krev, to je dobrý. Můžete mu střelit jednu mezi kosti v lýtku. To bude velice nepříjemné." Další syknutí, další hřeb se zaryl do smrštěného masa. "Nechcete taky?" Klient kývl na mě a na Pea a nabízel nám hřebíkovač jako kdyby šlo o pistoli, hlavní dolů. "Jednu pro naše žurnalistické přátele." V jeho hlase nebylo nic zlověstného, zněl jako štědrý člověk, který pomáhá bližnímu v tísni. Vzal jsem nástroj, na bezdomovcově ruce jsem nahmatal tepnu, otočil ji dlaní vzhůru, na vnitřek předloktí přiložil studené hrdlo s čekajícím projektilem a stiskl spoušť. Syknutí. Hřebík mu vyčuhoval z druhé strany ruky, hustá temná krev se pomalu řinula z rány. "Víte, co v téhle situaci nemáte dělat?" Vyrval jsem hřebík ven, zaúpění. "Vytahovat předmět ven." "A co teď?" "Vyčistíme plac, vyčistíme mu rány, stříkneme mu trochu rohypnolu, aby se mu lépe zapomínalo a hodíme ho na ulici." Tím to skončilo. Vrátili jsme se na povrch města, spálili jsme obleky, převlékli se do uniforem všední anonymity, sedli si v baru Cenzura pod plameny Prvního Ohně a začali sepisovat článek pro Rev mag. Po jedenácté jsme měli finální text. Byl psaný z Peova pohledu, pod jeho falešným jménem Joselito. On byl hlasem morálky, který pomalu slábl, až se úplně vytratil a nakonec taky vystřelil hřebík do těkajícího masa. "Bůh neexistuje a všechno je dovoleno," říkal jsem o půl hodiny později, když jsme začali pít martini koktejly v průmyslovém měřítku. Pocity si ještě nestačily sednout, neměl jsem čas nad tím přemýšlet a pochopit, co se vlastně stalo. Nechtěl jsem nikdy pochopit. Když svět jde do háje, je lepší být připraven na kolaps morálky. I když to nebylo to nejhorší, co jsme kdy udělali, bylo to mnohem víc, než jsem chtěl udělat. Do cenzury se začali řinout svatí otcové a řádové sestry z Církve Omylů - recesisté, kteří neudělali nikdy nic zlého, kteří chtěli svět spasit, ve velkém jeli v charitě, byli aktivisté, chtěli lepší zítřky, nevěřili skutečně v konec světa, byla to pro ně další recese, výchozí bod, od kterého se můžou odrazit směrem vzhůru. Jeden z nich poznal Ruby, poklepal si na neexistující hodinky. "Blíží se dvě a půl minuty do půlnoci, připijeme si s vámi na soudný den." "Jo, to by nebylo špatný," odvětil jsem unaveně. Všechno mi přišlo neskutečné. 19. 3. další běžná hrůza, kterou založila do kartotéky hrůz Druhý den jsem se probudil zase v Matičce Metropolis a výlet mezi neo-pohany mi připadal jen jako zlý sen. Peo spal na zemi jako zmlácený pes, záda přitisknutá k radiátoru, hlavu měl zalomenou v nepřirozeném úhlu. "Vyvoláme ty fotky nebo jim je pošleme tak, jak jsou?" Nabízel jsem o něco později možnost hodit zodpovědnost na krk Francouzům a na všechno zapomenout. "Vyvoláme, pochopitelně," odpověděl Peo. Pro něj neexistovala jiná možnost. Sám si skoro nic nepamatoval, ale chtěl zjisti, co se přesně stalo, nebo aspoň najít co nejpřesnější náznaky minulosti. "Vyspal ses s ní?" zeptal jsem se, když jsme v koupelně louhovali svitky filmů ve vývojce a celé plejádě dalších chemikálií, o kterých jsem nevěděl nic do doby, než jsem si o nich přečetl před několika hodinami na internetu. "S kým?" zeptal se Peo. Celý včerejšek se ztratil v závoji halucinogenního dýmu, vzpomínky se rozpíjely jako vlhký inkoust. "S tou modelkou." "Jo touhle." Peo ožil. "Byl bych rád, kdybych mohl říct, že ano. Ale..." nedořekl a pohodil rameny. Odpověď mohla být na těch několika svitcích celuloidových snímků. Na jednom z nich mohl ležet na trávě s modelkou, zmrazen v oranžovém žáru plamenů. Nenašli jsme ale nic. Jen záběry slavnosti kultu neo-pohanů, které se postupně začaly propadat do anonymních orgií v maskách. Když jsem vylezl z koupelny, na gauči seděla Ruby. "Co se ti stalo?" Byla celá pomlácená a pohmožděná, měla monokl na levém oku, rozražený ret a čerstvé, ještě jasně červené modřiny ve tváři. "Co myslíš?" rozhlédla se kolem, jako kdyby nevěděla, o čem mluvím. "Ty myslíš tohle?" Ukázala si na zbitou tvář a zachechtala se. "Přepadli mě. Tři chlápci na mě skočili, že prý chtějí můj telefon. Řekla jsem jim nasrat a pokračovala v chůzi, ale oni to mysleli vážně." Ruby se usmívala, jako kdyby vykládala o nejšťastnějším dnu jejího života. Z koupelny vykoukl Peo, zarazil se, ukázal na ní a beze slov řekl: "What the fuck?" "Švihli po mi pár těhle," Ruby zatnula ruce v pěst a teatrálně si jimi máchala před obličejem. "Očividně to v té chvíli nemysleli zas tak vážně, byli pomalí a jejich útokům se dalo snadno vyhnout. Uskočila jsem, pak jsem k jednomu z nich přiskočila a napálila mu ránu zboku do čelisti, až se z toho zapotácel. Pak jim to došlo: Začíná zábava." Ruby vypadala euforicky, když vykládala. Jako každá rvačka i tento konflikt byl ošklivý, krutý a krátký - pár ran na maximální výkon a bylo po všem. "Jediné, čeho jsem se bála, bylo, že nezareaguji dost rychle, že to přijde, třísknou mě a já budu hned ležet, že se nebudu bránit, že si nezatancujeme. Naštěstí se to nejhorší nestalo a bylo to skvělé." Ruby zaklonila hlavu a slastně zavřela oči. "Nakonec mě pomlátili a vzali mi telefon. Ale není to žádná velká ztráta. Před rokem a půl jsem do něj napájela maličký čip, který, když je dálkově aktivován, vyhodí ochranu napětí, to přetíží baterii a ta začne hořet nebo rovnou exploduje. Takže teď ti rváči nejspíš leží někde na JIPce s popáleninami." Jako vždycky byla připravena na všechny eventuality a počítala s nejhorším. Ona chtěla zažít to nejhorší a jedině v těch chvílích klidu po bouři byla spokojená. Na chvíli nastala chvíle ticha. Ruby seděla na gauči, dívala se z okna ven na koruny stromů, které se kývaly ve větru, měla ruce za hlavou, nohu přes nohu a tváři spokojený výraz. "Mám hlad, jdu do Kladiv. Chci sníst 7% masa průměrné krávy. Jedete taky?" A tím to pro ní skončilo. Stalo se jí něco hrozného, ale pro ní to byla jen další běžná hrůza, kterou založila do kartotéky hrůz a nevěnovala ji pozornost. Nebyla odvážná, jen sama sebe nebrala jako něco skutečného, jako něco, o co je třeba se starat, o co má nějakou cenu. Ona jen *byla*, existovala jako pozorovat než cokoli jiného, její tělo a svaly byly jen prostředkem, který přesouval její mysl z místa na místo. O pár hodin později jsme seděli u baru v útulku pro hipstery vedle bývalého baru TAB. U stolečků za námi nějaké exempláře kouřili vodní dýmky. Ruby si prohlížela snímky filmu proti světlu. Před námi baterie drinků čekala na půlnoc. "Tady je," ukázala do rohu jednoho rámečku. "Tohle je Peo, tohle je moje modelka, sedí na trávě." Podala mi svitek filmu. "Je to možné." Chvíli jsem zíral na dvě maličké postavičky v negativních barvách, ale nebyl jsem si vůbec jistý. "Čas není skutečný, vzpomínky jsou nespolehlivé, minulost se nemusela stát, vědomí je iluze." Ruby se podívala na hodinky. Dvě a půl minuty do půlnoci. "Na konec iluzí." 18. 3. Stíny začínaly padat kolem hroutících se plamenů 14. 3. Posledních pár dnů byla jen rozmazaná šmouha 8. 3. na rozloučenou s každou duší, pozvanou i nezvanou 5. 3. všechno kdysi bublalo v těhle stěnách 3. 3. svézt se na vlnách blesků 26. 2. pud sebezáchovy v úsporném režimu 24. 2. podívej se na tu sebranku 22. 2. probodal mu krční tepny 20. 2. falešná jména a identity na jedno použití 19. 2. tak proč se nestát poslem špatných zpráv pro neinformované masy 18. 2. výškový tábor 17. 2. ztratili jsme jeden den 15. 2. připraveni střílet do davu 14. 2. polofiktivní polibek & dopad na dlažbu 13. 2. až do setmění vařili napalm 12. 2. převážně jen poslouchal 11. 2. peníze a maso 10. 2. a sjížděla poslední vlnu 9. 2. jako elektrický úhoř v magnetické bouři 8. 2. přes zaťaté zuby mumlal šílené lži