DOOMSDAY PARTY [RSS]
24. 3.

krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík


Probudily mě vibrace. Rubin telefon zvonil pohozený na zemi, jeho majitelka nikde v dohledu, byt prázdný, matrace vychladlé, jen kabely se po zemi stále svíjely jako električtí hadi.

"Chcete se dívat jak zbijou pár bezdomovců?" zeptal z telefonu hlas s francouzským přízvukem.

"Bůh přece jenom existuje," zamumlal jsem pro sebe.

Večer jsme stáli na pobřeží Vršovické ulice—všichni tři oblečení do sak s tenkými kravatami, dokonce i Ruby, jako tři rváči, černé rukavice a na pažích pásky s logem La Revolver De Verre. Ta šedá silueta zbraně na černém pozadí fungovala jako univerzální vstupenka. Dokázala otevřít mnohé dveře, které vedly pokaždé do stejné místnoti—k násilí, nebezpeční a chaosu. Revolver ani jinak nefungoval. Byl to francouzský magazín, který si vybudoval pověst investigativní žurnalistikou, která šla za hranice vkusu, morálních zásad a často i zákona. Když svět šel do hajzlu, lidé z Rev magu byli u toho v gonzo stylu, stáli v první řadě, stali se součástí a dost často sami rozdmýchávali plameny, všichni postradatelní, hnaní spíš touhou po sebezničení než nějakým hlubším žurnalistickým instinktem.

Nedávno se Rev magu podařilo přes Margaras Unlimited—tajnou službu bez státní příslušnosti—získat kontakty na skupinu, která si říkala street cleaners. Začali jako parta dobrovolníků, která pomáhala Špíně, jak říkali bezdomovcům, z ulic měst. Brzy si ale uvědomili, že když ohnou původní byznys plán, může z toho něco kápnout. Bezdomovci nikomu nechybí, nikdo se po nich neshání a když zmizí, prostě zmizí. Po nocích začali z ulic sbírat bezdomovce, svážet je do průmyslové haly za městem a připravovat je pro bohatou klientelu, která si chtěla vybít své těžce placené frustrace na smrdutém mase a špinavé krvi. Nikdy nikoho nezabili a ráno pomlácené duše zase vyhodili na ulici a nechali je třást ve strachu, kdy přijde další sběr.

Dneska jsme nevypadali jako novináři, dokonce ani ti z Rev magu, kteří jsou většinou hrubší parta. Ruby byla zmlácená, měla modřiny v obličeji, které pomalu začínaly černat. Já měl pravačku v obvazech, pár nakřápnutých kloubů. Peo na tom byl nejlépe a jen ho bolelo za krkem a chodil s hlavou mírně zkosenou do strany.

Za chvíli u nás zastavilo černé auto. Nasadili jsme masky a ponořili se mezi další muže v černých sakách, rukavicích a maskách.

Ruby ukázala na logo Revolveru, Peo zvedl foťák a blesk. Jeden z mužů přikývl a ulice se začala míhat za okny. Uvnitř byl jiný svět než venku, byla to gentrifikace v malém měřítku, venku rozklad města, uvnitř realita pečlivě konstruovaná pro horní jedno procento. Všechno se dalo koupit a všechno se také kupovalo.

Nikdo nemluvil, povaha naší dohody byla všem jasná a všichni s ní souhlasili. Nebylo třeba nic dalšího objasňovat.

Zastavili jsme na kraji města, v zóně nekonečných plechových hal rozprostírající se od horizontu k horizontu. Vznášela se nad ní nezměrná bezútěšnost, která přes den tepala industriálním rytmem, ale v noci usínala mělkým spánkem. Slyšel jsem vlaky a připadalo mi, že když bych se postavil na špičky, mohl bych na horizontu spatřit obří mechanické brouky z nákladního nádraží, ale ze všech stran nás obklopovaly vysoké plechové ploty.

Vešli jsme dovnitř s lehkou ozvěnou, mezi dvěma průmyslovými lampami seděl otrhaný muž. Byl přivázaný k židli, ruce za zády, v ústech roubík. Kolem postávalo pár chlapíků v pracovních overalech. Ve tmě jsem viděl plamínky cigaret.

Klient přišel blíž, obklopený street cleanery v oblecích. Muži v overalech Špínu zvedli na nohy. Klient se k němu naklonil, změřil ho pohledem, odfrkl si a vrazil mu koleno do břicha. Bezdomovec se svalil na zem, rezignovaně, jakoby bez energie na vzdor. Zapadl do ozubených kol stroje, kterému nemohl vzdorovat.

Muži v overalech klientovi podali baseballovou pálku a ten se pustil do práce. Prostor naplnily rány a tlumené sténání. Bezdomovec se skácel na zem, jeho krvácející tvář sklouzla do kužele žlutého světla.

"Tohle znám. Už párkrát po mě na Hlavním chtěl drobné," prohodil jsem, spíš pro sebe než pro někoho jiného.

"Mám ho nechat?" zeptal se klient s nečekaným soucitem. "Klidně to odvolám a nechám si sebrat někoho jiného." Spasení se očividně dočkali jenom ti, kdo mají kontakty.

"Ne," řekl jsem a vlastní hlas mi zněl cize, jako vzdálené dunění zvonu. "Jen ho rozlámej."

"Neměli bysme to odvolat?" ptal se Peo jako slábnoucí hlas morálky.

Neodpovídal jsem. Mlčky jsem sledoval bezdomovce. Krvácel a marně se snažil křičet skrz roubík. Čtyři chlapíci v černých oblecích s černými koženými rukavicemi ho drželi u země a zaklekávali mu ruce.

"Ne," odvětil jsem pomalu. "Nemá to smysl. Nic nemá."

Jeden ze street cleanerů byl důstojník policie. To on kývl na návštěvu z novin. Šlo o taktický manévr, který měl ukázat, že se ničeho nebojí a budou pokračovat v čištění ulic dál. Publicita pro ně nebyla hrozbou, byla to dobrá reklama.

Za chvíli jeden muž v overalu přinesl elektrickou hřebíkovací pistoli. "Zlatý hřeb večera." Ze tmy se někdo zlostně zasmál. Klient vzal hřebíkovač a zatímco muži v overalech bezdomovce drželi, aby se nemohl hýbat, klient přiložil hlaveň průmyslového nástroje k lýtku.

"Chcete ho nechat vykrvácet?" přerušila ho Ruby. Klient odmítavě zakýval hlavou. V tom jednoduchém pohybu byla zakódovaná zlověstná jistota, že mu všechno kromě vraždy projde. "Tady má tepnu, kterou bys neměl prostřelit." Na odhaleném lýtku prstem načrtla čáru od ústí hřebíkovače.

"Jsi doktor?" zeptal se klient.

"Jo, vystudovala jsem zdrávku v Guantanámu," zachechtala se Ruby.

Klient posunul ústí, zaryl ho do kůže a mrkl na Ruby, jako kdyby si žádal zdravotní posudek. Ruby mlčky přikývla. Hřebíkovač sykl a bezdomovec zasténal, jeho nářek byl tlumený hadrem roubíku.

"Nikde nestříká žádná krev, to je dobrý. Můžete mu střelit jednu mezi kosti v lýtku. To bude velice nepříjemné."

Další syknutí, další hřeb se zaryl do smrštěného masa.

"Nechcete taky?" Klient kývl na mě a na Pea a nabízel nám hřebíkovač jako kdyby šlo o pistoli, hlavní dolů. "Jednu pro naše žurnalistické přátele." V jeho hlase nebylo nic zlověstného, zněl jako štědrý člověk, který pomáhá bližnímu v tísni.

Vzal jsem nástroj, na bezdomovcově ruce jsem nahmatal tepnu, otočil ji dlaní vzhůru, na vnitřek předloktí přiložil studené hrdlo s čekajícím projektilem a stiskl spoušť. Syknutí. Hřebík mu vyčuhoval z druhé strany ruky, hustá temná krev prosakovala z rány.

"Víte, co v téhle situaci nemáte dělat?" Vyrval jsem hřebík ven, zaúpění. "Vytahovat předmět ven."

"A co teď?"

"Vyčistíme plac, vyčistíme mu rány, stříkneme mu trochu rohypnolu, aby se mu lépe zapomínalo a hodíme ho na ulici."

Tím to skončilo.

Vrátili jsme se na povrch města, spálili obleky, převlékli se do uniforem všední anonymity, sedli si v baru Cenzura pod plameny Prvního Ohně a začali sepisovat článek pro Rev mag. Po jedenácté jsme měli finální text. Byl psaný z Peova pohledu, pod jeho falešným jménem Joselito. On v něm byl hlasem morálky, který pomalu slábl, až se úplně vytratil a nakonec taky vystřelil hřebík do těkajícího masa.

"Bůh neexistuje a všechno je dovoleno," říkal jsem o půl hodiny později, když jsme začali pít martini koktejly v průmyslovém měřítku.

Pocity si ještě nestačily sednout, neměl jsem čas nad tím přemýšlet a pochopit, co se vlastně stalo. Nechtěl jsem nikdy pochopit. Když svět jde do háje, je lepší být připraven na kolaps morálky. I když to nebylo to nejhorší, co jsme kdy udělali, bylo to mnohem víc, než jsem chtěl udělat.

Do cenzury se začali řinout svatí otcové a řádové sestry z Církve Omylů - recesisté, kteří neudělali nikdy nic zlého, kteří chtěli svět spasit, ve velkém jeli v charitě, byli aktivisté, chtěli lepší zítřky, nevěřili skutečně v konec světa, byla to pro ně další recese, výchozí bod, od kterého se můžou odrazit jen směrem vzhůru.

Jeden z nich poznal Ruby, poklepal si na neexistující hodinky. "Blíží se dvě a půl minuty do půlnoci, připijeme si s vámi na soudný den."

"Jo, to by nebylo špatný," odvětil jsem unaveně. Všechno mi přišlo neskutečné.


««« 28. 3. Následoval by mě, kdybych odešel?
»»» 19. 3. další běžná hrůza, kterou založila do kartotéky hrůz